Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

... učinit si z času spojence, kdy čas tiká pro mne a ne proti mně. Takový je čas, do kterého přichází Bůh. To je čas, ve kterém jej necháme jednat, říkat jeho Slovo, ve kterém sledujeme, kam nám ukazuje cestu...

Píseň: Svítá 487 Obětování

Čtení z epištoly 1 Tesalonickým 5,1-11

Máme čas, anebo ho máme málo. Každopádně jsme si teď čas udělali. Abychom přijeli do Jiříkova, vidět se se známými, přáteli, nebo zase s novými lidmi. Pobejt, pobavit se, něco se dovědět, zažít hloubku, potkat se s Bohem. To vše je před námi. K tomu máme ještě čas. Řekl jsem „ještě“? To je snad nějaká lhůta, nůž na krku, něco jako: „jdou po mně jdou, jdou, jdou, na každém rohu mají fotku mou…“(?)

Apoštol říká, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Jó, to bude ring!!! Čas se zapouzdří, zaklapne se jako kniha. Do té doby je čas – kolik? Nikdo neví. Přeci jako zloděj v noci přijde – říká apoštol. Do té doby čas tiká, ubíhá, obíhá, pádí, vleče se, není, nebo je ho až příliš. Spíše ale čas odtikává, běží odnikud nikam, nikdy se nevrací, valí se bez ohledu na to, co se děje. Je nelítostný, protože trhá, ničí, strhává s sebou do propasti zapomenutí. Jako ten řecký bůh Chronos požírající své děti – takový je čas odměřovaný hodinami – chronometrem.

Ještě je čas. Jak se ale vysvobodit z toho času odnikud nikam, od lhůty ničící a požírající? Pavel často říká, abychom žili jako za denního světla – tak nějak poctivě, čestně, naplno. Žít jako ve dne i když je kolem nás hluboká tma neporozumění a nenávisti. Jednoduše učinit si z času spojence, kdy čas tiká pro mne a ne proti mně. Takový je čas, do kterého přichází Bůh. To je čas, ve kterém jej necháme jednat, říkat jeho Slovo, ve kterém sledujeme, kam nám ukazuje cestu. Věřím tomu, že ukazuje i směr na Jiříkov. Jsme tu, aby byl čas naším spojencem a ne nepřítelem. Jsme tu, abychom žili naplno jako ve dne a neprochrápali to.

Jak ale žít jako ve dne, jak to nepromarnit? K tomu jsou i různé časy – čas všední, čas nedělní a čas sváteční. Žít různý čas i čas radosti či čas postu. To nabízí Bůh. Proč se tím zabývat? Možná je to příležitost, jak vnést do našeho času trochu řádu, aby nám čas neprotekl skrz prsty. Díky Bohu, že přichází do našeho času. Nemusíme se pak bát toho požírače všeho dobrého, té výlevky dějin, septiku dobrých úmyslů, požírače, který všechno semele, sešrotuje a spláchne. Čas, který přichází od Hospodina, nám dá odpověď na naše otázky i pochybnosti a že ten čas také vyřeší naše prohry, selhání a viny. Viny nepřekryje zapomnění, ale Bůh, který tyto věci nemá ve zvyku připomínat, i když na ně sám nezapomíná.

Ale ještě je tu Kristus, ten našemu času reálně udává tempo a směr. Předešel nás, předžil nám život, aby ukázal, že to jde, nepromarnit tu šanci dýchat pro něco velkého. Díky němu neobíháme tupě jako ručičky hodin, ale máme svůj start a cíl. Kristus jde společně s námi, jako ten dobrý trenér, co poradí, co podpoří, občas trochu zprdne, ale hlavně své svěřence neopouští. Nechme Krista prostoupit naším životem a mějme naději, že našemu času přidá pečeť věčnosti. Věčnosti se obává právě ten tupý otesánek Chronos. Na věčnost nemá, i když zdlábne kde co a kde koho. Čím začít? Možná tím, co radí apoštol Pavel: „Navzájem se povzbuzujme a buďme jeden druhému oporou, jak to již činíte.“ Amen.

Píseň Svítá 286 Rok za rokem

 

(Meditace nad časem - úvodní pobožnost při pobytu mládeže, Jiříkov 2006)