Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Byl jednou jeden král, říkejme mu třeba David. Tento král spravoval lid, který byl až nevděčně zapomnětlivý.

A tak David na své cesty a výpravy často sebou brával truhlu, ve které byly uložené desky a na nich vytesáno deset vět – Desatero. To aby připomínal doporučení, jak si zachovat svobodu, kterou jim i s Desaterem Bůh dal. Králův průvod byl podivuhodný. David vždy šel první a tančil před truhlou. Kdyby tančil, on poskakoval a křepčil. Znáte tu píseň? „David skákal radostí, tak jak hudba hrála, třebas k jeho vážnosti, nevhodná se zdála.“

Jednou tak procházel tento nevážený průvod pod okny královny, jinak ženy s poněkud studeným nosem rostoucím vzhůru. Kouká z okna na svého muže–krále a říká si, co to je za krále, který „truhlíkuje“ před starou truhlou. Král si všimnul protáhlého obličeje své ženy, ale „nic si z toho nedělal, i když lidem k smíchu, zpíval Bohu chvalozpěv, nedbal na svou pýchu.“

Když se ale vrátil domů, žena ve dveřích, založené ruce a spustí: „Dneska se nám pan král ale rozšoupnul. Před služebnictvem se chová jako blázen. Kampak se vám poděla autorita, králi?“ David ale pusu od ucha k uchu, uklonil se jako dvorní šašek, poskočil a řekl: „Před svým Bohem jsem tak dováděl. Nemá být snad u člověka vážený především on? Když budu prostý i sám před sebou, budu u svých služebníků ve vážnosti. Není-liž pravda vaše nejctihodnější excelence?“

Když pak David na stará kolena už moc tančit nemohl, skládal písně. V jedné z nich zpívá: „Chvalte Boha harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou.“ (Ž 150); a když se ve vzpomínkách vracel ke své životní pouti, říkával: „že jsi mou pomocí býval, ve stínu tvých křídel plesám“ (Ž 63,8). Přeji vám radostnou plesovou sezónu. Když budeme „nevážně“ tančit třeba v rytmu polky či klátivého tance „shimmi“, nestanou se z nás studení čumáci. Vězme však, že tancem nemusíme dělat radost jen sobě.

Pro Havlíčkobrodský deník (Promluvy, 12.2.2007)