Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jak se vám zde v Krupé líbí, pane faráři? Tuto otázku slýchávám stále nejčastěji, přestože s manželkou mezi Vámi žijeme již dva roky. A protože nemám co skrývat, odpovídám popravdě, že líbí. Vysočina mne, ač vyrostlého v Praze, vždy přitahovala. Větrný a zasněný kraj Jana Zrzavého i Bohuslava Reynka a stejně tak trochu kraj pitoreskních hostinských postaviček v čele s Jaroslavem Haškem. Sice i do Vysočiny, do srdce Čech, se postupně vsakuje způsob života a ideály, které se rodí mezi panely, v ruchu aut, blikajících světel a v nekonečných prostorách obchodních center, ale tomu asi nelze zabránit.
A co mám na Krupé nejraději? Těžko říci, vedle přírody, ve které nacházím vždy „od všeho trochu“, mám rád místní obyvatele, kteří zde společně vytvářejí prostor, ve kterém mohu, ač přistěhovalý z města,  plnohodnotně (a v jistém smyslu lépe) žít. Potkávám se zejména s těmi, které zajímá obecné dění a jsou ochotni se na něm aktivně podílet. Až zde jsem si uvědomil, že člověk se ani tak nepozná podle toho, jak má pěkně „vypíglovanou“ zahrádku, nebo vymydlené auto, ale jestli se aktivně zajímá o to, co se děje za jeho plotem. Odborně se tomu říká rozvinutá občanská společnost, ale já bych raději zůstal u toho „dění za plotem“. Pravda, sice krásné a hluboké zvyky jako masopustní průvod či stavění májky zde zatím nepotkávám, ale na tom možná tolik nezáleží. Záleží na tom, najít ve společných věcech obce své místo a tam se přidat k ostatním. Děti-občánci nás to už několik let učí.

 „Městská naplavenina“, v těchto končinách hledá právě lidskou soudržnost a zájem o sebe navzájem. A když je ještě k tomu farář, ptá se po žité víře, kterou žili generace po staletí a byla pro ně inspirující a posilující. Už od středověku se víra někdy přirovnává k zahradě. Samozřejmě nejde jen o květiny, které jsou více pro oko, ale jde hlavně o to, co se pak objeví na stole. Z čeho člověk žije a z čeho může nabídnout i druhým. Duchovní život jistě vyžaduje i svou péči a pozornost stejně jako zahrada, to je jasné.

Můj praděd uhnětený velkoměstem se také stal venkovským evangelickým farářem a řekl bych, že stejně jako já našel, co hledal. Možná se také shledal s tuhými zimami, které v člověku dávají pokoru, odvahu s věcmi bojovat a hlavně vděčnost, že tu mohu být a přijímat pomoc od druhých. Odvaha, pokora a vděčnost, jsou asi ty hlavní hodnoty, které jsou zde přítomné a na kterých se rád podílím. Proto zde žiji rád. A co Vy, milí sousedé, jak se žije v Krupé Vám?

(Pro místní občasník "Krupské střípky" č 2.)