Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

článek Erazima Koháka, s jehož politickým názorem ve všem souhlasit nemusíme, nicméně můžeme ocenit jeho vhled i nadhled ve vztahu k událostem za velikou louží (Právo, 9.10.2008)

Dva americké sny (Erazim Kohák, 9.10.2008, Právo)

Budou volby, budou. V Americe. Jenže zajímá to ještě někoho? Vrtkavý je divácký zájem. Vleklý souboj Obamy a Clintonové překročil meze jeho únosnosti. Veřejnost u obrazovek žádá nové baviče. Hurikán Ike. Gruzínský útok a ruský protiútok v Osetii. Světová bankovní krize. Událost za událostí se domáhá svých patnácti minut pozornosti. Americká politika je nuda.

Omyl. Možná nuda, jenže s dalekosáhlými následky. Tentokrát Amerika nevolí jen mezi dvěma kandidáty ze stejného těsta, jak tomu bývalo zvykem. Volí mezi dvěma sny o Americe, nikoli s velkou nadsázkou s podobně dalekosáhlými následky, jako když se Rusové v roce 1917 rozhodovali mezi Kerenským a Leninem. Amerika si vybírá představu o Americe pro další generaci. S výsledky její volby budeme chtěnechtě žít po zbytek mého života, ne-li déle.

Americký kaleidoskop se zatím rychle otáčí. Na vrcholu srpnové obamanie jsem měl pocit, že jsem se ocitl v mladé, nadšené Americe svého mládí, která svými ideály svobody, pokroku a sociální spravedlnosti tolik připomínala Masarykovy představy o Československu. Švýcarský týdenník L’Hebdo psal o znovuobjevení Ameriky, ekologické, pokrokové, otevřené. Německý měsíčník The German Times psal o nové odvaze doufat. I v tradičně republikánské obci Peterborough v lesích státu New Hampshire, která mi kdysi byla domovem, mě ovála naděje jako svěží jarní vítr. Poznával jsem v ní mladou Ameriku prvních poválečných let, otevřenou, štědrou a přesvědčenou, že síla mládí a dobré vůle překoná všechny překážky. Takové nadšení nevyvolal ani Kennedy. Bylo to opojné, jako přechod z těžkého snu do slunného dne. Opojné jako burčák, který vydrží jen pár dnů a Američané jej neznají.

I to ohromilo. To obrovské nadšení vyšumělo týden po stranickém sjezdu v Denveru. Tam demokraté formálně zvolili Baracka Obamu svým kandidátem a nechali se ještě jednou unést jeho řečnickým uměním. Pak skoro přes noc Amerika jako by ztratila zájem. Či snad ani ne. Jen ztratila sílu věřit. V Obamově americkém nadšení poznala své někdejší ideály, na chvíli jimi okřála, avšak pak jako by ji přemohla únava. Či snad stáří? A nebo prostě realita?

Obama opravdu ztělesňuje to, co kdysi na Americe nadchlo Evropany – její otevřenost, naději, víru v demokracii a sociální spravedlnost. Jeho sjezdový projev se přímo hemžil kdysi živelným, dnes pozapomenutým rooseveltovským heslem solidarita! Svoboda a solidarita, to heslo provedlo Ameriku zkouškou ekonomické krize ve třicátých letech a pak strašlivé války. V padesátých letech začalo znít slovo solidarita podezřele. Nahradilo je Eisenhowerovo heslo mír a prosperita. Novou ctností se stalo neomezené sobectví. Teď prudký rozkvět obamanie prokázal, že Američané, především mladí, diskriminovaní a noví příchozí, ale také vzdělaní a často zámožní, dovedou nadšeně přijmout výzvu svobody a solidarity.

Jenže realita dnes nepřeje ideálům. Obamovi Američané se nadchli pro záchranu životního prostředí. Jasně si uvědomují katastrofální rozsah environmentálního poškození, který ostatně dokládají všechny vědecké průzkumy stejně jako zjevné klimatické změny a také osudy ledních medvědů v tající Arktidě. „Obamovci“ chtějí pomáhat, ne škodit. Vítají Obamovy iniciativy, energii z alternativních zdrojů, automobily na alternativní pohon. Jsou ekologičtí.

Jenže plný dopad environmentální orientace není v Americe politicky domyslitelný. Obamovi stoupenci nejsou schopni domyslit, že trvalá udržitelnost by mohla vyžadovat nejen ekologičtější automobily, nýbrž přechod z osobních automobilů na veřejnou dopravu či z nekonečných příměstských čtvrtí na soustředěné městské bydlení. Možnost stabilizace spotřební úrovně, natož její snižování, zůstává nepředstavitelná a nemyslitelná. Obamův rozbor ekologické tísně je přesvědčivý, avšak politicky přijatelná řešení jsou bezzubá. Tím vyhasíná jeden z jeho tří silných námětů.

Americké koloniální války představovaly na počátku volební kampaně druhý silný námět. Jenže neskutečná spotřební úroveň i prostých Američanů, ze které plynou stejně neskutečné příjmy amerických oligarchů, zkresluje i americkou zahraniční politiku. Benzin, který ji pohání, zůstává levný, v přepočtu okolo 17 Kč/litr, jenže při bezohledné americké spotřebě je i to náročné. Americká ekonomika se neobejde bez svého ropného impéria. A to vyžaduje imperiální zbrojení, síť několika set vojenských závin. kladen po celém světě a nákladné koloniální války k tomu.

Obamovci touží po zahraniční politice z dob Marshallova plánu, založené na otevřené dobré vůli. Jenže Amerika se dostává do úlohy četníka celého světa, ne z čiré touhy po moci či lásky k demokracii, nýbrž z potřeby zajistit si spořádaný svět odbytišť, úvěrů a surovin.

Voliči původně nadšeně podpořili Obamovu vizi nového přístupu k zahraniční politice. Obama se však nachází v začarovaném kruhu spotřební náročnosti, mezinárodní závislosti a potřeby zajistit předpoklady spotřeby. Ideály, ano, ale ne za cenu zpomalení růstu spotřební úrovně. Že i jiné cesty mohou vést k osobnímu naplnění, na to jako by Američané pozapomněli – a ostatně nejen oni.

Americký postoj k současným válkám v Iráku a v Afghánistánu předvádí Obamovo dilema. Většina Američanů zná válku jen z obrazovky. Na území USA se naposledy bojovalo za občanské války v 19. století. Od té doby je válka něco jako přespolní fotbalový zápas. Američané své armádě fandí jako Vršováci Bohemce. Dokud vyhrávají – a dokud neumírá příliš mnoho mladých Američanů – je to vzrušující podívaná.

Válka v Iráku byla intenzivně nepopulární před půldruha rokem, kdy bylo jasné, že Američané prohrávají a mnoho jich umírá. Dnes umírají Iráčané a Američané jsou navzdory všemu přesvědčováni svými médii, že vyhrávají. K tomu je Irák důležitým zdrojem ropy. Pokud bojové akce převezmou vojáci z Iráku nebo z NATO a americká účast se omezí na bezpilotní letadla, mohou být koloniální války či „policejní akce“ pro většinu amerických voličů celkem přijatelné. Do popředí volební kampaně se tedy dostává Obamův třetí silný námět, domácí politika. Osmdesát procent amerických respondentů pravidelně vyjadřuje nespokojenost se současným stavem. Mají k tomu důvody. Dostupnost zdravotní péče je ve Spojených státech zoufalá. Na čtyřicet miliónů Američanů nedosáhne na zdravotní pojištění, a i pro pojištěné s výjimkou nejzámožnějších znamená vážná nemoc finanční katastrofu. Vysokoškolské vzdělání se stává výsadou zámožných. Privatizace sociálních služeb vedla k dramatickému poklesu úrovně.

Od Reaganova zrušení progresivního zdanění a obratu k neviditelné ruce trhu Spojené státy postupně klesají z evropské úrovně na úroveň velmi bohaté rozvojové země. Voliči to vědí. Odtud osmdesátiprocentní nespokojenost s Bushovou vládou.

Jenže to neznamená osmdesátiprocentní podporu pro Baracka Obamu. Amerika dnes není jedna země. Dělí ji dramaticky odlišný výklad toho, co Američané nazývají americký sen. V jedné verzi je americký sen o nadání, o lásce a o naději. Pro tento sen je Amerika zemí vzájemné dobré vůle a nekonečných možností, která všem nabízí svobodu a možnost uplatnění. Je to země, kde syna krátkého svazku afrického otce a bělošské matky z Kansasu, který vyrůstal na politické periferii na Havaji a v Indonésii, může nadání vynést na společenský a politický vrchol. Je to sen o volnosti a o tvořivosti, o sociálním svědomí a o nekonečných příležitostech, který ztělesňuje právě Obama.

Je to sen, na který věří skoro všechna americká inteligence, ale je to zároveň sen všech diskriminovaných, ponížených, bezmocných, sen nedávných imigrantů a menšin, sen všech Američanů z okrajů hlavního proudu. Ti mají potřebu vynalézavosti, ale také potřebu sociální soudržnosti a schopnosti přičinit se nečekanými způsoby. Z velké části právě oni představují tvůrčí proud americké společnosti. Lidé tohoto snu sázejí na Obamu. Bývají přesvědčeni, že jejich sen nesdílejí jen lidé neschopní svobody a představivosti, neschopní snění.

Není tomu tak. I ti druzí mají svůj americký sen. Je to sen miliónů imigrantů, kteří si vydobyli své místečko, sen zemědělců z nekonečné prérie mezi řekou Mississippi a Skalistými horami, sen dělníků z továren a dolů. Ten druhý americký sen zaručuje za tvrdou práci spolehlivou mzdu. Kdo je ochoten si odříkat, tvrdě pracovat, příliš si nevyskakovat, může počítat, že bude vždy mít „své jisté“ – že bude mít na jídlo a na benzin, že si časem postaví skromný domek, že bude mít na zaopatření pro své děti, i když ne zrovna na vysokou. Není to sen o nadání a příležitostech, nýbrž sen o pracovních příležitostech a o spolehlivé mzdě za tvrdou dřinu. Prosté domky v dělnických čtvrtích, u garáže třeba člun s přívěsným motorem nebo sněžný skútr přikrytý plachtou, dosvědčují, že i druhá polovina Ameriky má svůj sen.

Základem volebních vítězství Franklina D. Roosevelta a Harryho Trumana byl pocit, že za ekonomické krize Amerika zradila tento sen. Za dřinu nebyla odměna. Jenže od dob druhé světové války druhý americký sen platí. Ti, kdo ho sní, mohou počítat s odměnou za dřinu, a víc nežádají. Bývají vlastenečtí, nedůvěřiví vůči vzdělancům, stoupenci fundamentalistických náboženských směrů. Obvykle nemají rádi složité rozbory. Chtějí mít svou prostou, jednoznačnou pravdu, které se mohou držet.

Bývají trochu zahořklí, s pocitem, že to, čeho dosáhli celoživotní dřinou – ten jejich člun či skútr – je neuspokojuje. Kompenzují to různě. Bezpečnost pro ně znamená silnou armádu a agresivní vojenskou i policejní politiku. Obvykle jsou stoupenci lovu, trestu smrti, zákazu potratů a neomezeného držení střelných zbraní a odpůrci sociální péče. Jako zaklínadlo opakují: „Mně nikdo nic nedal, ať nikdo nemá, co si nevydřel.“ Tráví víkendy v nákupních střediscích, hledají, co koupit, co by konečně potvrdilo, že v životě uspěli. Snad právě je měl na mysli básník, původem Američan a ve zralém věku volbou Angličan T. S. Eliot, když napsal, že většina lidí žije životy tichého zoufalství. I to je Amerika, ten druhý americký sen.

John McCain je klasický kandidát druhého snu. Neoplývá představivostí. Na otázky o programu odpovídá: „Byl jsem šest let válečný zajatec.“ Druhé Americe to imponuje: vydřel si prezidentský úřad, zasluhuje ho. Stačí, když opakuje, cokoli slíbil Obama, ten synek štěstěny, kterému nemohou odpustit, že mu to jen tak spadlo do klína – i když opak je pravdou. Když oba kandidáti řeknou totéž, McCain si to vysloužil. Američané, kteří ho budou volit, ho nebudou volit proto, aby něčeho dosáhli. Budou ho volit z hlubokého předsvědčení, že on si to přece zasluhuje. V představách voličů, i když zdaleka ne ve skutečnosti, proto McCain ztělesňuje druhý americký sen.

To platí dvojnásob o kandidátce na viceprezidentskou funkci, kterou mu proti jeho vůli přiřkli straničtí stratégové, Saře Palinové. Je-li McCain ztělesněním druhého amerického snu, je Sara Palinová jeho karikaturou. Kultivovaným republikánům je trapná svou hloupostí. Na otázku, co soudí o Bushově doktríně, že Amerika má právo zasáhnout vojensky kdekoliv, kde jsou ohroženy její zájmy, nedovedla odpovědět. Nevěděla, co to je. Na otázku o Rusku odpověděla, že je vidět z Aljašky, ale cestovní pas získala teprve, když už jako novopečená guvernérka Aljašky jela do Iráku navštívit vojáky ze svého státu. Válku vlastenecky podporuje. Věří, že Bůh stvořil svět před tisíci lety. Lidem druhého snu to imponuje. Není nakažená intelektuálštinou. Zato si své postavení vysloužila. Vychovala pět dětí.

Zvolí Američané Obamu, nebo McCaina? Osobní vybavení kandidátů s tím bude mít poměrně málo společného. Bude to do velké míry volba prvního či druhého amerického snu – a Amerika se mění. Je daleko pestřejší, mnohotvárná. Lidé druhého snu – většinou bílí muži ze středních vrstev, ale s nižší vzdělaností, kteří sami sebe považují za pravé Američany – už nemají automatickou většinu.

Jenže právě lidi druhého snu nejbolestněji postihne nadcházející ekonomická krize. Pokud vznikne dojem, že Amerika zas zradila druhý sen, že za dřinu je jen nevděk, mohli by volit Obamu. Jenže totéž zklamání může posílit jejich zášť a závist vůči všem, jejichž život jim připadá šťastný, lehký, nezasloužený. Voliči druhého snu chodí k urnám se zarputilou kázní. Lidé prvního snu, zvlášť mladí a menšinoví voliči, bývají nepředvídatelní. Ač není pochyby, že Obama je nesrovnatelně lépe vybaveným kandidátem než McCain a Palinová dohromady, výsledky jsou neodhadnutelné. Zato následky jsou bohužel až příliš předvídatelné. Amerika se vším svým světovým vlivem se stane buď zemí snu o svobodě a spravedlnosti, partnerem Evropské unie – nebo tím, čím byla posledních osm let se všemi důsledky pro svět – a nakonec i pro Ameriku.

Protože mi byla Amerika čtyřicet let domovem a protože neblahý dopad Bushovy politiky mne pronásleduje i doma v Česku, ze srdce Americe přeji, aby volila svůj zářný první americký sen, sen o svobodě a solidaritě. Protože jsem řadu let prožil mezi Američany druhého snu a znám jejich skromné naděje i jejich zatrpklost, budu sledovat volby se zatajeným dechem. Budu si při tom klást otázku, co je vlastně náš český sen? Je to ten štědrý sen o svobodě a spravedlnosti, který nás učil snít Masaryk? Nebo je to ten zahořklý sen o zklamání, který nám předvedli autoři filmu Český sen? Přál bych nám do příštích voleb nějakého Masaryka, přál bych nám Obamu. Přeji ho aspoň Americe.