Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Na motivy dopisů sedmi církvím z knihy Zjevení

Dnes se spolu zastavíme u šestého dopisu do šestého sboru, který posílá apokalyptik Jan. Zatím jsme (jste) rozpečetili a nahlédli do pěti z nich. Možná bychom si na úvod mohli říci, co jste v nich zahlédli a jaké sbory jste v nich potkali. No, pohled to není zrovna radostný. Ďábel, Satan, sektáři, synagoga satanova, Jezábel, vězení, mučení, nemoci. Ti kteří přežili mnohé kruté pronásledování a u Krista vytrvali, nemají už takovou lásku jako dřív, nebo jejich zbožné skutky jsou ty tam (Tady se mi vkrádá trochu rejpačská myšlenka, co jiného se dá vlastně čekat u těch, kteří prošli nesmírným utrpením fyzickým, psychickým i sociálním, kdy spousta nejbližších od víry v Krista odpadla, protože to jednoduše nemohli zvládnout?  Jestli by Jan neměl trochu zklidnit svou horlivost – jenže, jenže tady jednoduše nejde o běžná měřítka lidskosti, tady se lidské osudy odehrávají na pozadí obrovského zápasu dobra se zlem a tady člověk jednoduše musí volit, kterou cestu si vybere, aby nepřežil jen nyní, ale uchoval si život i pro budoucnost. Proto jsou ty listy napsány).

Některé sbory přežily ale s tím, že jejich věroučná čistota se změnila v nějaký fundamentálně sektářský škleb (Tady se mi vkrádá zase trochu jiná rejpačská, že by měl být Jan, který si to žije v nějaké té splendid isolation, vlastně rád, že někdo v tom sboru přežil a že byť různí sektáři, přeci jsou tam lidé, kteří pro něco důležitého žijí a nějakým hodnotám vůbec věří, jenže – jenže ono nejde jen o to, že věřím, ale čemu vlastně věřím a nejde se ohánět tím, že jsem lepší než ten, kterého život od víry nějak odvál).

Jinde, v jiných sborech na tom dopadli ještě hůř v tom, že už jich moc nezbylo, už jsou to sbory spíš jen podle nástěnky s mnoha smajlíky a s vybledlým programem na příští měsíc, který už dávno možná před rokem byl (A tady se navzdory ironickému úšklebku o jejich totální neschopnosti a „outovosti“ s překvapením dovídáme, že jejich svícen u Boha pevně hoří a jejich hvězda svítí).

Jisté je, že před námi jsou sbory, viděno měřítky dnešního často „píárového křesťanství“, které na nějaký velký růst zrovna nevypadají. Jsou to ty sbory s prořídlými lavicemi a stříbrovlasými návštěvníky shromáždění a kde každý věří tak trochu něčemu jinému. A přesto. Přesto právě tyto sbory jsou vybrány, aby se na nich ukázalo zaslíbení nebeského Jeruzaléma. Právě těchto sedm sborů je vybráno, aby se na nich zvěstovalo evangelium o Boží lásce a věrnosti. Právě těchto sedm je vybráno proto, aby se na nich ukázalo, že i když přežijí těžké doby pronásledování, je třeba s Kristem žít dál. Že nelze žít z minulosti. Tak tomu bude i dnes.

Chtěl bych Vás dnes pozvat na jízdu vlakem a to ne ledajakým. Dnešní pomyslnou cestu Božím vlakem po maloasijských křesťanských sborech zastavíme na vlakovém nádraží s poetickým názvem Filadelfie, kde máte v místním křesťanském sboru odevzdat od Jana zapečetěný dopis. To první, čeho jste si všimli už v zatáčce před příjezdem do nádraží, bylo nezvyklé drncání způsobené křivými spoji mezi kolejemi. Jakoby jste jeli na kraj světa. Nádražní budova je vystavěna v krásném helénském duchu, ale vykazuje vážná statická narušení. Jednotlivé kamenné díly majestátních sloupů jsou odštípané a popraskané. Přitom všechny dveře jsou zde otevřené. Proč? Říkáte si. V mžiku se vám zachvěje půda pod nohama a všichni s hrůzou vyběhnou ze všech dveří pryč mimo budovu. Menší chvění země. Teď už víte, že otevřené dveře jsou tu proto, abyste stihli rychleji vyběhnout, než na vás spadne nějaká ta helénská nádhera. Krásná budova dává tušit, že jste v původně výstavním městě, které mělo propagovat pokrokovou helénskou kulturu, ale zároveň jste ve městě, které trpělo a trpí mnoha zemětřeseními. „Nejtěžší nastalo v roce 17“; dovídáte se od kolemjdoucího, co očividně nikam nespěchá a hovoří tak, jako by to říkal víc do větru. „Tehdy byla Filadelfie opět vystavěna s masivní podporou římských strukturálních fondů. Ha, však oni si to vybrali několikanásobně.“

Budovu křesťanského sboru nemůžete najít. Všichni vás posílají do krásně vystavěné synagogy. Jdete kolem jejích otevřených dveřích, které působí jako jednoznačné pozvání a ze kterých se právě ozývá rocková hudba. „Hm, asi setkání mládeže“; řeknete si. Nakonec úplně náhodou stanete před sborovým domem křesťanského sboru Filadelfie. Jako jediní ve městě mají zavřené dveře. To vás zarazí. Asi jsou hodně rychlí, pomyslíte si, anebo. Anebo, co? Že žijí v nějaké hlubší důvěře?

Vejdete dovnitř, tam najdete několik starších lidí. Besídka neběží už dávno, na otázku po multimediální prezentaci se zájmem reagují, že tento pokrm ještě neznají. Mládež jim prý zdrhla do synagogy. Tam je jim dobře, protože požívá právní ochrany od římské říše a tak proč se věnovat takovému pochybnému projektu s názvem křesťanství, když to stejně nemá budoucnost – leda v cirku. Při pohledu na starce vás to taky zpočátku táhne za partou, jenomže si najednou všimnete, že ti lidé, co jsou tam, že se k sobě chovají nějak moc pěkně. Pozorně a citlivě. Naslouchají si, usmívají se, lehce se občas navzájem dotknou. Společně se za sebe modlí. Působí jako lidé, co toho mají spoustu za sebou a jsou šťastní za každý den, za každou krásu. No jo, vždyť jsem ve Filadelfii – přeloženo v Bratrské lásce, uvědomíte si. A tu vytáhnete dopis, co máte sebou, rozpečetíte a začnete ho číst. Ani vám nepřijde divné, že mezi těmi dopisy, které jste už doručili a přečetli je tento nejvlídnější, bez žádného napomenutí a kritiky. Ač je to sbor nepatrný, pár tichých a nenápadných jednotlivců.

A to první, co tomu hloučku lidí čtete je toto: „Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře.“  „Když on otvírá, tak nikdo nezavře a když zavírá, tak nikdo neotevře?“ Ptá se jeden bratr starší a rozesměje se od ucha k uchu. „Jo, takový klíč spíš připomíná sekeru.“

„Ale bratře“; napomene ho jedna starší sestra, „ty tvoje vtípky. Vždyť ty otevřené dveře jsou do nebeského království a tady nám náš přítel vzkazuje, že náš Pán je pro nás otevírá a nikdo je nemůže zavřít.“

„Pro nás?“ Diví se nyní už vážně se tvářící muž. „Vždyť co my znamenáme, je nás tu pět a půl, těla máme rozbolavělá po tolika výsleších a zjizvená po tolika mučeních. Vlasy bílé hrůzou...“ „Jo“, vpadne mu do toho ta žena, „jenže všechny je má náš Pán na naší hlavě spočteny, protože nás zná a ví, že jsme u něj vytrvali, i když to bylo moc těžké. A vzpomeň si, každou slzu ti z očí setřel. Jak ti prokazoval svou lásku a milosrdenství, když ti bylo nejhůř“

„A kdo je ten, který má ty klíče?“ Obrátí se muž na vás. „No, asi Ten Svatý a Pravý“, opakujete bezradně slova v dopisu. „A nemluvilo se o něm někde ve starém Písmu“, říká muž, „neměl to být Eljakím, který u Hospodina také vytrval a byl pak přirovnán ke hřebu pevně zaraženému do chrámové zdi?“

„To ano, jenže“, vstoupí do toho další muž, „pak se na něj všichni zavěsili na jeho víru a jeho schopnosti a on se zlomil. Jako ten hřeb ve zdi neudržel tíhu, kterou na něj navěsili. Zlomil se, všichni a všechno přišlo vniveč.“

„Však zde se mluví přeci o našem Pánu Ježíši Kristu“, říká starší žena, „na něj bylo navěšeno všechno zlo tohoto světa a on se nezlomil. Vydržel. Ty klíče nikdo z lidí zaplať Bůh nedrží, i kdyby to měl být sám Petr. Vždyť ten 3x zapřel a Ježíš své poslání nezapřel, nakonec ty taky ani jednou. Já jsem ty dveře do ovčince, říká náš Pán. Je to v jeho moci. Čti dál, pobízí vás žena. Co přinášíš je nesmírně krásné zaslíbení i uprostřed celé naší bídy. Slyšíte, i kdybychom se k nebeskému Jeruzalému z posledních sil doplazili, tak dveře bychom už neměli sílu otevřít. Ale ony budou otevřené, pro nás připravené. Čti dál, prosím!“

A tak čtete slova o tom, že do rukou tohoto sboru budou vydáni ti, kteří jsou ze synagogy satanovi. Skoro se vám ta slova nedaří vyslovit. Zní tak tvrdě. „Říkají si, že jsou židé, ale lžou. Hle způsobím“, čtete dál, „že přijdou a padnou ti k nohám a poznají, že já jsem si tě zamiloval. Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval.“

Muž co na začátku trochu žertoval nyní s pozorným pohledem říká: „Tak my máme být těmi, ke kterým se všichni ze synagogy vrátí? Všichni ti, kteří tam od nás utekli a vlastně ani nejsou židé, jenom se tam šli schovat, aby unikli, aby se jim lépe žilo?“

„A myslíš, že přijdou i ti, kteří nás dřív udávali Římanům a mysleli přitom, že tím slouží Hospodinu a Mojžíšovu zákonu?“

„Divíš se?“ Říká žena, „vždyť my jsme vytrvali. Buď rád, že přijdou. Jestli se pokloní, třeba i pro ně budou ty dveře otevřené.“

„Tak to vidíš“, říká druhý muž, „v Izajáši se tohle zaslíbení vázalo na Izrael, na lid Boží, Židy, že k nim přijdou všechny národy a pokloní se jim a zatím se oni přijdou poklonit pár vypelichaným starcům, co na nich život nechal pořádný šrámy. Tak on měl ten Pavel přeci jen pravdu, když psal ve svém dopise, že Bůh vyvolil slabé, aby zahanbil silné.“

„Hlavně se musíme pořád držet toho, co máme“, praví starší sestra, „jak nám to tady mladý posel říká. Vždyť s tím už jsme překonali všechny obtíže. Vidíš jak je dobré neměnit. Neměnit hodnoty, víru. Bylo to pro nás moc těžké, ale vyplatilo se to. A když se té zprávy o Pánově vzkříšení nevzdáme, tak nás nikdo o ten cíl nepřipraví. Mladý muži, či spíše anděli, máš ještě nějaká slova pro nás v tom krásném dopise?“

A tak čtete dál: „Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové.“

„Tak to vidíš, sestro“, vtipkuje už zase první muž. „Pořád si stěžuješ jak tě to tvoje stařecké tělo tíží a nakonec z tebe bude sloup v chrámě, který ponese tíhu jeho klenby.“

„A ten chrám bude asi o něco pevnější“, říkáte trochu s rozpaky, „než budova místního nádraží. Což? Na něm byla cedule a na ní napsáno, přebývání jen na vlastní nebezpečí. Tam asi bude něco jako přebývání pro vlastní bezpečí.“

„Kdo zvítězí, chrám již neopustí“, říká na to zasněně žena. „Už nikdy žádné zemětřesení, žádný útěk, žádné probdělé noci. Být tak v chrámě našeho Boha, být tam v bezpečí a už ho nikdy nemuset opouštět. Různé chrámové sloupy nesou různé názvy, ale na tom našem bude jméno našeho Boha a jméno nového Jeruzaléma.“

Když se pomalu vzdalujete od této nepatrné modlitebny, je vám v tu chvíli po těch několika lidech smutno. Nejraději byste se k nim vrátili a pobyli u nich delší čas, abyste od nich přijali jejich radost, vyrovnanost a přesto obrovskou skromnost a pokoru.

Navíc, když víte, že váš vlak teď má namířeno někam do Laodikeje, do poslední zastávky vaší cesty, kde jsou prý křesťané docela zazobaní. Dopředu už ale tušíte, že jim asi díky tomu nějak zvlažnělo srdce. Už jste někdy pili něco vlažného – ani studeného ani horkého? No to se prostě nedá. „Jo, jo, kéž by tak nakoupili tady ve Filadelfii zlato ohněm přečištěného“; říkáte si. Ale to už je další cesta, další zastávka a další dopis.

A stejně vám to nedalo. Zase jste se tam vrátili. Tam do Filadelfie, kde vám bylo moc hezky. Zase přijíždíte po rozkývaných kolejích. Zase popraskané nádraží. Už tam ale nevisí římská, ale turecká vlajka. A nejmenuje se to tam Filadelfie, ale All- Šehr. Jdete kolem místa, kde byla dřív synagoga. Už tam nestojí. Čekáte zase tu malou modlitebničku. Jenže ta je ta tam. Na jejím místě stojí sbor, kam chodí víc jak pět tisíc lidí.  All – Šehr, pro vás navždy Filadelfie, je biskupským sídlem. Držet se u toho, co máme a co jsme poznali, jako to jediné nezbytné. Stojí to za to.