Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Milí manželé Zmrhalovi. Napadlo vás před 50 lety, že budete dnes spolu na tomto místě? Že budete zde, lidé vyzrálí, moudří a přesto pokorní vůči sobě a svým schopnostem? Tehdy za Vámi seděli rodiče, strýcové, tety, sourozenci, svědci, příbuzní, přátelé ze sboru.

Byli jste svobodní, plni sil a nesměle jste vyhlíželi vstříc společné budoucnosti. Těšili jste se. Jaké to asi bude? Říkali jste si. Dnes o sobě víte možná všechno, a přesto si pořád můžete v duchu říkat. Jaké to asi bude? Protože dnes za vámi sedí nejen příbuzní a přátelé ze sboru, ale i vaše děti, vnuci a vnučky. Můžete si říkat, jaký(á) budu jako pradědeček či prababička. Život nás staví do stále nových situací. Nejslavnější Američan, jmenoval se Forest Gump, říkal, že život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.

Tento týden jsme spolu seděli a povídali si o tom, jaký budete asi dnes rozbalovat bonbónek. Také jsme se ale dotkli toho, jaká byla doba, ve které jste měli svatbu. Zpočátku jsem vás vnitřně litoval. Neuzavřená bolest v rodině, kdo hospodařil jako kulak, nevěděl co bude zítra. Brali jste se v době, kdy si staří přátelé nemohli důvěřovat, kdy ve společnosti na povrch pronikaly ty nejhorší lidské vlastnosti. Postupný rozklad toho dobrého života na venkově se ohlašoval v době, kdy jste měli svatbu. Říkal jsem si, mohli jste vůbec prožívat radost ze sebe navzájem, měli jste na to čas? Mohli jste se vůbec radovat? Nebo vás v zápětí pohltila práce, starosti a často i existenční boj?

Moje lítost vůči vám ale rychle vyprchala, když jsem poslouchal, s jakým nadhledem, lehkostí a humorem hovoříte o době, ze které mně běhá mráz po zádech. A ptal jsem se sám sebe, jak to člověk může přežít, jak si uchránit manželství, bez vzájemných výčitek, v důvěře a pozornosti vůči potřebám toho druhého? I ve chvílích, kdy si ti dva navzájem ubližují, jak si odpouštět a uchovat to nejcennější mezi sebou – lásku?

Tak jsem se Vás zeptal: Co vás vlastně posilovalo, co vám dávalo sílu k vzájemnému odpouštění a toleranci vůči sobě navzájem? Ta otázka zaplnila celý prostor vaší kuchyně a bylo chvíli ticho-- Pak jste mi ale odpověděli stručně a jasně: Boží síla nás provázela. Vědomí, že Pán Bůh byl a je pořád s námi.

Aha, řekl by někdo, stará zbožná fráze. Větička jak vystřižená z modlitební knížečky. Jenže když si člověk promítne těch vašich společných padesát let, zjistí, že za tou odpovědí je mnohem víc. Třeba to, že šťastné a dobré manželství se neměří podle toho, jaké mají manželé možnosti, co mají a jakými věcmi se obklopí, nebo v jak krásném domě bydlí. Rozhodující je, jestli je s námi ten, který nám dal život, přátele, partnera a dal nám i děti. Nezbytné je, aby mne provázel a také abych já chtěl provázet jeho a být s ním. A tak život z onoho „já chci“ a ze zklamání „já nemohu“ se mění na nekončící „děkuji ti – děkuji, že smím“.

Nedílnou součástí vašeho společného života, milí Zmrhalovi, je modlitba a ta nezní: prosím, aby ten můj partner byl jiný, nejlépe podle mých představ a měřítek, nebo prosím, abych měl to, co vidím u souseda za plotem. Ale děkuji ti, že jsi mi dal právě takového manžela (manželku), jaký (jaká) je, děkuji ti za dobré zdraví a za pokrm. A děkuji, že mi ten druhý odpustil a že já mám sílu odpustit jemu. Sami totiž mnohem lépe než já víte, co znamená odpustit – ne sedmkrát, nebo 77x, ale vlastně stále.

A tak není divu, že, jak jste říkali, nejkrásnější vzpomínky máte na to, když rodina šla do kostela v den sváteční, v den odpočinutí, v den nedělní. Když člověk sám za sebe i s druhými předstoupí před svého dárce a řekne, děkuji ti, Bože, za to, co jsi nám za ten týden dal, čím jsi nás obdaroval, ale také děkujeme ti, Bože, za naše manželství, děkujeme za děti.

Když jste se před padesáti léty brali, byla to těžká doba – možná, o které se nerado povídá, ale o které zase my mladí potřebujeme slyšet. Ale rozhodně není třeba vás litovat. Život je přece mozaika, ve které jsou různé kamínky. Někdy smutné, někdy veselé. Ale dohromady dávají pestrý a věrný obraz života. Vy jste si tu mozaiku nechali stavět Boží rukou a vidíte, že ve svém celku, je to obraz radostný. Bylo by tedy nedorozuměním, kdyby někdo na vás něčeho litoval. Těch vašich společných padesát let vám lze jen přát a možná trošku tiše závidět. Protože právě v těžkých ba nejtěžších dobách a chvílích jste mohli oba spolu zakoušet, že je Pán Bůh při díle. A to je to nejcennější, co člověk může v životě vůbec prožít.

Právě tomu apoštol Pavel říká vždycky se radovat v Pánu. Pro někoho je to možná hloupé a směšné. Nejdůležitější ale je, že je to vůbec možné – vždy se radovat a to v Bohu. Protože i když přichází těžkosti, jsem stále v mnohém obdarováván. Vždy je prostor pro vděčnost. S tou radostí v Bohu se může pojit i hluboký a srdečný humor. Vždyť jste dnes sem málem přijeli jeden na kole a druhý na babetě. No, co, pojedeme jako vždycky, říkali jste!

Apoštol Pavel, jehož slova jsme slyšeli na začátku, napsal svá slova lidem, kteří nějak zapomněli, co je to radost, vděčnost a prosba. Ti lidé ztratili v životě dlouhodechost, trpělivost a výdrž. Nevíme, jestli ti lidé žili pod tlakem nedostatku nebo pod tlakem konzumu. Apoštol jim ukazuje cestu. Stejně tak vy, milí manželé Zmrhalovi, nám stále takovou cestu ukazujete. Ve vaší mozaice je stále hodně prázdného místa, které budete spolu zaplňovat. Proto ta apoštolova slova trochu upravím. Jako byste psali svým společným životem pro nás takový vzkaz:

Já Libuše Zmrhalová a Milan Zmrhal vám říkáme: I když vám někdy nebude zrovna do smíchu, r adujte se v Pánu vždycky, znovu říkáme, radujte se! Proč mávat kolem sebe ostrými lokty, vždyť Pán je blízko vás. Není proč se dlouho trápit starostmi, protože v každé prosbě můžeme děkovat a předkládat svoje přání Bohu. A uvidíte, že pokoj Boží, převyšující všechno, co si můžete představit, uhlídá vaši lásku a myšlenky pro to, co žil Ježíš Kristus. Ten Boží pokoj vám dá stále znova přemýšlet o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté; přemýšlet o všem co můžete milovat, co je dobré pro lidi kolem vás a co druzí ocení. Čemu dobrému jste se u nás naučili, co jste od nás přijali a uslyšeli i viděli, to, moc pěkně prosíme, čiňte také. Protože Bůh pokoje bude s vámi, tak jako je s námi.

… Ne že bychom si naříkali na nedostatek. Vždyť jsme se naučili být spokojení s tím, co máme. Dovedeme trpět nouzi (někdy nebylo ani na jídlo), dovedeme mít hojnost (zabíjačky jsou paráda). Po těch padesáti letech jsme ve všem a do všeho zasvěceni: být sytí i hladoví, mít nadbytek i nedostatek. Jedno ale dnes rozhodně víme, že všecko můžeme překonat v Kristu, který nám oběma dává sílu.
Tak já vám tedy ze srdce přeji, aby Vám Pán Bůh pořád dával velkou porci síly pro vás a také pro vaše blízké. Amen