Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

... Věříte v Boha, věřte i ve mne! (Jan 14,1). Biblické heslo církve na rok 2010. Zamyšlení na tento verš od Hanky Gottwaldové, která nám v časech svého chvění posílá slovo povzbuzení. Nejde pouze o to, jak se zamýšlí nad tím heslem, jde o to, jak je nechává promlouvat do svého života a do své nemoci. Hanka je totiž vážně nemocná, podstupuje dlouhou a náročnou léčbu. Ona sama k jeho zrodu napsala, že jej dokončila před nedávným časem, nechala jej čekat, aby sama zjistila, zdali se její pohled nezmění postupem doby a změnami stavu. Poznala, že nikoliv a text předala nejužšímu kruhu k debatě v poradním odboru evangelizačním a svolila s jeho postoupením dál.

JAN 14,1: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne!

Je to všeobecná lidská zkušenost: tváří v tvář některým skutečnostem se děsíme, chvějeme úzkostí, máme strach. Křesťany nevyjímaje. Tak v čem ta víra je? Jsme následovníci Krista, který sám jako člověk pocítil mnohokrát strach, úzkost, smutek, hněv – a určitě nám emoce nezakazuje, vždyť spíš vyzývá k solidaritě plakat s plačícími. Je zajímavé, že nevolá k tomu, bát se spolu s ustrašenými.

Strach ochromuje, bere odvahu a naději, ale ani Kristus sám se mu nevyhnul, a možná v této chvíli, při řeči na rozloučenou, při vyslovení své „závěti“ pro ty nejbližší, pro učedníky, už věděl, že se ho strach v Getsemane zmocní a sevře ho „až na krev“. Teď nevyčítá, nenapomíná: vy malověrní, naopak odvolává se na to, že učedníci přece věří v Boha, jakkoli jejich víra prochází zápasy a pochybnostmi. A věří-li v Boha, mají věřit i Tomu, kterého Bůh poslal, aby ukázal, kým Bůh sám opravdu je, Bůh, kterého si nelze věrohodně zobrazit ani v mysli, natož na plátně. Kým Bůh je, jaká je Jeho povaha, jaký je Jeho vztah k těm, které stvořil. (Je možnost i překladu dvojího apelu: věřte v Boha a věřte i ve mně!

Ale ten dvojí nárok je možná v časech úzkosti příliš těžký k naplnění.) I Ježíš se bojí. Bojí se utrpení, bojí se o své blízké, aby nesešli ze správné cesty, aby se jim nepřihodilo něco zlého, bojí se, zda v budoucích těžkých časech jeho blízcí obstojí. A prosí za ně. Po vzoru Ježíšova života nám nemá být jedno, když našim přítelkyním zemře milovaný bratr (třeba Lazar), když představenému našeho sboru umírá malá dcerka (třeba Jairovi), když je něčí synáček nemocný tak, že si sám ubližuje, i do ohně padá, když tchyně našeho přítele leží v horečkách…. Nejsme lhostejní, když se naši blízcí mezi sebou hádají o přední místa nebo nás zrazují. Ježíšova výzva nechvět se úzkostí nemusí znamenat, že se nás nic nedotkne, a na cokoliv, co nás potká, provoláme poslušně HALELUJA!

Možná to, o co Ježíši jde, je ukázat cestu, jak i ve strachu a v úzkosti, ve smutku a zoufalství, uprostřed těch negativních emocí, které se nás bez našeho souhlasu zmocní, zůstat věrný Bohu a úkolu, který nám do života svěřil. Abychom uměli v Getsemanské zahradě našeho života, až se tam ocitneme, nakonec (třeba po dlouhém zápase) poslušně i poctivě říct: Sice se opravdu bojím, Pane, kam až mě zavede cesta, kterou pro mě máš, ale chci věřit, že je to ta cesta nejlepší. Věřím, pomoz mé nedověře.Buď vůle Tvá!

To je naše poslání: Být na straně Boží, i když se mi Bůh zdá vzdálený, jít po cestě Bohem určené, i když je náročná a klopýtám přes překážky, žít čestný a lásku rozdávající život, i když ho stále ohrožuje zklamání a zrada, nemoc a smrt. Věřit v Boha, i když na mě útočí strach, nedověra a pochybnosti, a stále se k Bohu zpátky vracet, i když se nás často přichytí hřích, touha po vlastní důležitosti a chuť jít vlastní cestou. Ostatně – není cennější rozhodnutí, které udělá člověk navzdory strachu, úzkosti, bolesti nebo pochybnostem, než když je překonávat nemusí? A není pak toto jeho rozhodnutí pro ty překonané těžkosti pevnější? Nejde o to, že strach mít nebudeme, ale že se nás nezmocní natolik, abychom zapomněli, KOMU jsme uvěřili.

P. S.: Mnozí říkají: „Kdo nám dá užít dobrých věcí?“ Avšak nad námi ať vzejde jas Tvé tváře, Hospodine. (Ž 4) Z Tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp než já víš, co vede k Tobě blíž. (EZ 636)

Hanka Gottwaldová, ThBc.