Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

 Milá Janko, milý Jindro, milí přátelé, svatební hosté. Jsou chvíle, kdy se člověk ostýchá. Mohu nebo nemohu? Můžeme mít svatbu v přírodě? Může nás i tam oddávat farář? A můžeme prosit pro své manželství o požehnání od Pána Boha? (kterého v určité době třeba víc hledám než nacházím?) Můžeme vůbec vyslovit jeho jméno?

Co když je ale za ostychem pokora? Svatbu máme v přírodě, protože člověk nikdy nic krásnějšího a důstojnějšího nevytvořil. Ono je to už stvořené. Oddává nás farář, protože společně s ním poznáváme veliké tajemství, Stvořitele, který za přírodou a v přírodě je. Prosíme o požehnání, protože stojíme o to, aby ono tajemství provázelo a zaštiťovalo naše manželství. A že se člověk z pokory zdráhá vyslovovat Boží jméno?

To není žádná novinka. Bible sama je plná takové pokory. Když třeba čteme v biblické knize Ester o krásné dívce, která zachrání celý lid svou odvahou, nikde v té knize nepadne o Bohu ani slovo. Ačkoliv z příběhu cítíme, že je v něm zřetelně přítomen. Když je Josef svými bratry prodán do otroctví a touto okolností později zachrání celou rodinu včetně bratrů, o Bohu nepadne ani slovo.  Ač na tak spletité cesty vedoucí k záchraně člověk nedokáže ani pomyslet. A když se začteme do mudroslovné knihy Přísloví, Božím jménem se tu šetří jako s nějakým vzácným kořením, nebo jako s léčivými bylinami. I v Bibli, která svou každou částí svědčí o Hospodinu, Bohu Stvořiteli i Vykupiteli je hodně prostoru pro pokoru a tajemství. Její autoři hledali i jiné cesty k vyjádření jeho podstaty: Bůh je „ten Mocný“, Bůh je Láska, Bůh je Život. Ostatně kniha Přísloví, kterou jsme dnes zaslechli říká, že moudrost je živá, má Boží původ. Kdo ji má, dotýká se jeho tajemství. Proto: „Hledej moudrost, získej rozumnost, neopouštěj ji, bude tě střežit. Miluj ji, bude tě chránit.“  

To, co nás ale vedle ostychu či pokory dnes nejvíc zajímá, je úžas. Úžas z věcí zdánlivě samozřejmých, a přesto krásných. Rozumem těžko vysvětlitelných. Slyšeli jsme: „tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce.“  Lidé se těmto věcem zpravidla nediví. Člověk, který ale hledá moudrost, před nimi s pokorou ztichne a žasne. Jak to, že orel se majestátně vznáší po nebi, jak to, že had s takovou lehkostí leze po skále, jak to, že loď, ta tenká skořápka v porovnání se silou oceánu pluje a dopluje? Jak to, že Janka a Jindra chtějí být spolu? Slíbit si věrnost, vzájemné porozumění a podporu? Jak to, že chtějí a mohou jít společnou cestou? Na leccos známe odpověď díky fyzice a biologii. Leccos o cestě muže při dívce víme třeba od Sigmunda Freuda. Tito pomocníci napoví leccos, ale otázku, proč se tak děje a jaký smysl za tím je, ani jeden nepoví. Čtvero tajemných a úžasuplných cest. Dá se domýšlet, že všechny tři předešlé podivuhodné cesty jsou obrazem té čtvrté. Orel na nebi, had na skále, loď na moři jsou obrazem cesty muže při dívce. V přírodě je člověk jako v učebně (to nevymysleli na Chaloupkách, čteme o tom v Bibli :o). K promýšlení podobnosti těchto cest vás chci na chvíli pozvat.

Manželství, to trvalé pouto dvou lidí, propůjčuje člověku lehkost, nadhled a svobodu. To jsem nevyčetl z brožůrek o manželství. To znám od sebe. Trvalý a pevný vztah osvobozuje především od sebe sama, od svých komplexů a mindráků, od svých bolístek a těžkostí . Ten druhý mi nastavuje zrcadlo a propůjčuje nadhled. Zbavuje mne bezvýchodné volnosti a dává svobodu. Taková cesta je jako cesta orla po nebi a z toho můžeme právem žasnout.
S hadem to není už tak snadné. Had v našich symbolech pozitivním zvířetem zrovna není. A ve vztahu muže a ženy už vůbec. Ale cesta hada po skále je cestou přes překážky, na první pohled možná nepřekonatelné. I manželství je cestou přes překážky. Některé přicházejí samy, jiné si sami klademe – občasnou sobeckostí, leností či naopak přemírou aktivit. Cesta hada po skále ale dává tušit, že se překážky, které přijdou (a o tom nikdo ani nepochybuje, že přijdou), dají překonat. Je to úžasné a podivuhodné. Když dva lidé jsou si navzájem oporou, navzájem si pomáhají v překonání svých bariér i těch, které narostou při společné cestě.

Zato cesta lodi v srdci moře je podobenstvím o manželství jako stvořené. Zpočátku po vyplutí ze svatebního přístavu je to plavbička výletní, pohodová, ba vyhlídková. Žádný div. Ale podivuhodnost této plavby se projeví až na otevřeném moři, až tam, kde to dá práci. Přicházejí vlny, bouře emocí, lodí to zmítá od vášně k nezájmu, od porozumění k zabedněnosti. Ba přicházejí bezvětrná dusna, kdy se nic nepohne, vše kolem jen umocňuje neměnnost, nudu. A tak se také někdy stává, že jeden z těch dvou vezme do ruky sekeru se slovy, že jde do podpalubí a cestu lodi v srdci moře ukončí sebepotopením. Ale i přesto, že cesta lodi v srdci moře není snadná a má svá úskalí a své mělčiny, je podivuhodná a nepochopitelná.  Nejvíc možná proto, že se na ni člověk dobrovolně a s chutí vydává.

Obtíže k manželství patří, jsou součástí každého vztahu. Tak jako bývá součástí každého života smutek a bolest. Ani by mne nevadilo, kdyby dnes pršelo, vanul silný vítr a teplota byla na svetry. I s chladem, větrem a deštěm je příroda krásná, podivuhodná, tajemná. Je svá. Jsme v přírodě, v takové jaká je, a vy vstupujete do manželství takového, jaké je. Konečně jsem rád, že tu dnes místo stolu máme máselnici. Máslo vzniká tlučením... :o Právě tehdy, když to není komfortní, můžete si,  Janko a Jindro, být o poznání blíž a smíte objevovat vzájemnou pomoc, oporu, porozumění, trpělivost, laskavost, nadhled. Můžete se navzájem hřát. Pak budete umět jako na moři oba zápolit, když to bude třeba trochu nahnuté. Pravda jsou také záchranné čluny a záchranné kruhy, když to nejde jinak. Námořníci bez nich nikam nevyplouvají. Nevyplouvejte ani vy bez nich.

Největší záchranou pro každou společnou cestu je odpuštění. Lepší lék, člověk nikdy neměl možnost poznat. A právě o odpuštění se v Bibli píše asi nejvíc. Není divu. Je-li za přírodou Stvořitel, a pokud i člověk je dílem jeho rukou, musí ten Stvořitel do lidskosti vstupovat, prožívat ji, musí být její součástí. Musí být součástí radosti i smutku, musí být součástí zdraví i bolesti. A tak, když se píše, že jeden, co se jmenoval Ježíš to dotáhnul až na kříž kvůli odpuštění, aby i každý mohl z toho odpuštění brát, berte i vy. A odpouštějte stále, pečujte o svůj záchranný kruh, který je pro vás k dispozici. Vždy a v každý čas. Boha, který je člověku nablízku i v lidskosti, často nevnímáme, žijeme lehce i bez něj. Až jako trosečníci teprve hledáme a najdeme. Ostatně byl to právě ten Ježíš, který říkal, „Já jsem cesta, pravda i život…Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ To je ten Život s velkým „Ž“, po kterém se máme právo ptát.

Janko i Jindro, mohli bychom nad tím vším přemýšlet dlouho a každý, kdo tu dnes s vámi je, by k tomu mohl říci své. Já i všichni kolem vás vám přejeme, aby ta vaše společná cesta, byla stále plná úžasu, tajemství a pokory. Nemějte před sebou žádná tajemství, buďte sami sobě navzájem trochu tajemstvím. Tak jako orel na nebi, jako had na skále a loď v srdci moře. A vězte, že dnes neodejdete s prázdnou. Pravda, ještě se k vám budou hrnout gratulace a svatební dary. Vy přicházíte do tohoto chrámu dnes pro požehnání. Požehnání je příslib ochrany právě od té Moci, té Lásky, toho Života, který vás dal dohromady a chce vám být nablízku. I vy jemu buďte stále nablízku a držte se jej. Aby ta vaše cesta muže při dívce, měla dobrý smysl a naplněný cíl. Amen.