Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Vaše paní Marie měla něco z obou žen. Dovedla přijmout jiný osud a přesto se dovedla radovat. Dovedla načerpat síly. Ráda četla, pletla, šila. Dovedla naslouchat. A dovedla naslouchat Božímu hlasu. Jako Marie. A jako Marta zase dovedla tvrdě pracovat a o něco se zasadit. O hospodářství, práci a především o širokou rodinu. Každému byla pomocí.

Milí přátelé, sestru Marii Blažkovou jsem měl možnost poznat jako tichou, skromnou a vlídnou paní. Vždy, když jsem přišel na návštěvu, mě pohostila a sedla si ke mně. Usmívala se. Nikdy toho o sobě moc nenapovídala, spíš poslouchala. Vždy mi připomínala tu Marii z biblického příběhu o dvou sestrách – o Marii a Martě a o tom, jak k nim Ježíš přišel na návštěvu. Nechci se nijak srovnávat nebo stavět do role Ježíše. Jde o ty dvě sestry.

Marie v tom příběhu kolem Ježíše nijak nepoletuje. Neobsluhuje, nežije v té úzkosti, co všechno může k Ježíšovým nohám snést za pohoštění a dobroty. Místo toho si sedne k Ježíšovým nohám sama. Poctí návštěvu tím, že nabídne sebe samotnou. Naslouchá tomu, s čím Ježíš přichází. Marie sedící u Ježíšových nohou se později stala symbolem člověka, který dovede od Pána Boha přijímat radost a pokoj. Který dovede načerpat sílu z Božích dlaní, který umí Bohu naslouchat. Ztišit se před ním a přijímat jeho slovo.

Navštíví-li Bůh člověka, osloví-li jej, člověk ho pohostí nelépe tím, že mu naslouchá. Možná si řeknete, to se jí to sedí, když její sestra Marta musí všechno oddřít. Je to Marta, která na sebe bere úlohu hostitelky. Má mnoho práce, aby Ježíše obsloužila. A tak není divu, že se v Martě hromadí hořkost: já tu lítám jak hadr na holi, aby se u nás Ježíš, náš Pán, měl dobře a Marie si tu jen tak sedí. Tak Ježíši, řekni jí něco, ať neokouní a taky pomůže. Jsou ženy hostitelky, které, když mohou návštěvu pohostit, jsou ve své kůži. Jsou rády, že se host má dobře. Jenže tato Marta nakonec ráda není. Možná by mnohem raději také jen sedla a poslouchala, co Ježíš říká. Ale ať vědomě či nevědomky, přijme svůj osud. Změní plány, ale není šťastná. Je nepříjemná a zahořklá.

Vaše paní Marie, nebyla jen Marií, která sedí a naslouchá. Také dovedla pohostit, byla velmi pracovitá až do svého pozdního věku. Patřila ke generaci lidí, jejichž život na venkově znamenal především tvrdou práci. Tatínek jí zemřel v jejích 18ti letech. Zažila válku, zažila padesátá léta, která mnohým lidem a zejména v Olešné ubíhala smutně, těžce a pomalu. Byla ale ze čtyř dcer, takže doma bylo veselo.

S Martou z toho biblického příběhu měla společného to, že musela změnit své plány. Musela přijmout budoucnost, kterou si původně nevybrala. Ve škole se totiž výborně učila, a tak chtěla studovat. Chtěla odejít, dozvědět se spoustu věcí, poznat svět. Vše bylo domluvené, měla školu, měla místo, jenže zůstala kvůli práci doma. Dřela od rána do večera. S biblickou Martou ji spojuje tento úděl a přeci ji s ní nespojuje ta zatrpklost a hořkost, s jakou Marta před Ježíšem vyprskne. Nestěžovala si, nenaříkala, přestože sen z mládí se nevyplnil. Přijala svůj život, tak jak přišel. Když Marta si před Ježíšem stěžuje na svou sestru, Ježíš jí neříká, že pohostit návštěvu je špatně. A že není špatně, když musí měnit plány a přijmout život, který neplánovala. Říká jí jen, že si dělá starosti a trápí se pro mnoho věcí. Rozumějme, trápí se pro mnoho věcí, pro které se člověk trápit nemusí. Pán Bůh po nás nežádá, abychom žili ve stresu. Abychom byli ustaraní, udření a přitom zahořklí a smutní že jiní tak nežijí. Chce, abychom se radovali a žili ve vděčnosti.

Vaše paní Marie měla něco z obou žen. Dovedla přijmout jiný osud a přesto se dovedla radovat. Dovedla načerpat síly. Ráda četla, pletla, šila. Dovedla naslouchat. A dovedla naslouchat Božímu hlasu. Jako Marie. A jako Marta zase dovedla tvrdě pracovat a o něco se zasadit. O hospodářství, práci a především o širokou rodinu. Každému byla pomocí. Vaše paní Marie nežila prázdný, smutný ani zahořklý život. Byl po okraj naplněný vším, co život přináší a co prožíváme také. A jistě také chybovala, jako chybuje každý z nás. Její život byl vyplněn nasloucháním Bohu, od něhož brala posilu, trpělivost a třeba i vlídnost, ale rozhodně naději.

Ježíš by jí na to řekl stejně jako řekl té druhé Marii, že volila dobře, neboť si vybrala to, oč nepřijde, oč jí nikdo nemůže připravit. Vybrala si život s Bohem. S ním žila, jemu naslouchala, s ním v modlitbách rozmlouvala. S ním se radovala i plakala. A jistě on s ní… Marta a Marie, Ježíš, život, práce a naslouchání. My jsme tu ale dnes proto, abychom se loučili s někým, koho jsme měli rádi a on měl rád nás, koho jsme si vážili a on si vážil nás, s kým jsme se dohromady rádi vídali. Loučíme se s paní Marií Blažkovou. Každé loučení je těžké. Může však být vyváženo tím, pro co ona žila a z čeho sama čerpala sílu a naději. Že dovedla brát sílu od Pána Boha.

A tak nemusíme litovat – ani jí, ani sebe. Protože si vybrala, oč nepřijde a to si můžeme vybrat také. Život s Bohem se nikdy nekončí, protože se žije ne v rozměru jednoho života, ale v rozměru věčnosti. Jak se žije ve věčnosti, nikdo z nás nevíme. Víme ale, že je tu naděje, o kterou se smíme opírat už nyní a z té naděje smíme žít. Tak jako Marie z příběhu i jako Marie naše. Amen.

Pohřební kázání při pohřbu sestry Marie Blažkové z Olešné, kterou měli všichni v lásce a úctě.