Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

dopolední přednáška Petra Slámy na setkání všech generací v Horní Krupé, 21.9.2008

I. Co znamená rodinné stříbro

Dostal jsem za úkol mluvit o evangelickém rodinném stříbře. V časopise Český bratr na to téma probíhá seriál. Výrazní lidé z církve jsou dotazováni na ten nebo onen aspekt ze života evangelické církve. Poslední číslo je věnováno Heidelberskému katechismu (Ursinus a Olevianus, 1563), nějakou dobu předtím Kralické Bibli apod.

Chtěl bych se zastavit u toho obratu rodinné stříbro . V nové době jsem ho slyšel v polovině devadesátých let, když se začali objevovat zahraniční investoři a kupci českého průmyslu. V této souvislosti se objevily podniky, které na prodej – ze strategických nebo emočních důvodů –  nejsou. Nakonec většinou byly, někde ke svému dobru, jinde jen aby jako konkurence zanikly, ale to je jiné téma.

Rodinné stříbro – není rodinným zlatem, které se vystavuje, nosí jako prstýnky nebo náramky. Rodinné stříbro se nenosí, ale uchovává. Rodinné stříbro je něco, co je pozůstatkem lepších časů, něco, o čem nemluví zazobanci, kteří ve stříbře dennodenně jedí. O rodinném stříbře samozřejmě nemluví chudí, kteří žádné nemají.  Rodinné stříbro si představuji jako příbory, obrazy, zrcadlo a toaletu po babičce. Bronzová bysta známého sochaře.  V našich kruzích to mohou to být staré předtoleranční tisky, špalíčky pašované ze Žitavy. Může to být válenda nebo jen přehoz přes ni, na které spal při návštěvě tehdy okresního města Masaryk. Cenu rodinného stříbra zpravidla objevíme až jako dospělí, v dětství  bychom leckdy raději měnili za něco moderního. Rodinné stříbro je něco, co běžně nepoužíváme, zato to musíme čas od času leštit nebo jinak opečovat. Je něčím, co se neprodává, leda by uhodila nějaká velmi vážná okolnost.  Rodinné stříbro by jistě mělo nějakou cenu v bazaru, ale pro naši rodinu má mnohem větší cenu jako připomínka kořenů našich kořenů. Zkrátka, rodinné stříbro nějak souvisí  s rodinnou  a tím pádem i osobní totožností, identitou.

Když se rodinné stříbro mimo obvyklé doby leštění nebo čištění objeví na stole, může to znamenat, že něco není v pořádku, že náhle potřebuji velkou sumu v hotovosti – na zaplacení dluhu, na léčení nebo kdoví na co. Když se ptáme – a se zvýšenou frekvencí letos, kdy si ČCE připomíná 90 let od vzniku sloučením tehdejších reformovaných a luteránů – na identitu, je z toho zároveň cítit lehká nejistota, trochu podobná  pubertě nebo jiným přechodovým obdobím v životě člověka, kdy člověk také bilancuje, co od života čeká a kým že to vlastně je. Mluvit o identitě signalizuje ztrátu oné nevinnosti, kdy nebylo jasnější a jistější věci, než že já jsem já, že vím, kdo jsem. To, že se v církvi letos o evangelické identitě mluví o něco víc než dříve, naznačuje jisté znejistění dosavadními způsoby.

II. Sedm důrazů tvořící evangelickou identitu

Jak je tomu tedy s evangelickou identitou, co je oním rodinným stříbrem, které nám, možná neprávem zasunuté ve skříni, v okamžicích leštění a oprašován připomíná, kým jsme.

Především bych rád  – teologicky –  zdůraznil, že tím prvním, co opravňuje přemýšlení o rysech a důrazech naší církve, je Boží dílo ve světě. To že jsme všelijak zabarvenými a rozdílnými křesťany, je odpovědí na to, že Pán Bůh si v dějinách začal s lidmi vztah, ten vztah trvá, obě strany se v něm proměnily, poučily. SZ hovoří o sérii smluv, které spolu Pán Bůh a lid Izraele uzavřeli. NZ je pak vypráví o židovském mesiáši, nazaretském Ježíši, který nově přeskládal důrazy a tóny SZ: předvedl lidství, jaké Pán Bůh pro lidi myslel, předvedl život zcela otevřený živému Pánu Bohu. Své následovníky učil, aby v ostatních lidech viděli Boží syny a dcery. Jeho otevřenost živému Bohu a lhostejnost ke všem bariérám, kterými lidé strukturují svůj život a opevňují se pomocí nich před Bohem a před ostatními lidmi, ho vedly do sporu s mnoha strážci těchto – o sobě třeba užitečných barier. Lidsky to prohrál, když ho za tyhle jeho způsoby úřady jeho doby popravily. Až potud se vnějšně viděno mnoho nelišil (a jistě ani nechtěl lišit) od mnoha spravedlivých mučedníků.  Pán Bůh se ale k jeho cestě přiznal, dal jí zapravdu, vzkřísil Ježíše z mrtvých – řekl, že toto je život, kvůli kterému stvořil lidi. Toto vzkříšení, Boží souhlas a jeho pomocná intervence, jsou zaslíbením a nadějí všem, kteří podobně Ježíš, usilují o „blahoslavenství.“ Církev je od dob Ježíšova vzkříšení skupinou těch, kteří inspirování Ježíšovým tajemným koncem s novým začátkem, tvrdí (doufají), že zdánlivě nezměnitelné  zákonitosti lidstva (ztělesněné v různých příslovích a vzorech chování, které se dědí a vyučují z generace na generaci) jsou možná chytré a pomohou v pohybu vpřed, ale neplatí absolutně.  V Koloským píše apoštol: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření… On je počátek a první zrozený z mrtvých…“ (Ko 1,15a + 18a). Pán Ježíš je v tomto pojetí prototypem lidství, tenhle prototyp je dost v napětí s tím, co fedrují jiní – a chce to velkou dávku kuráže vydržet u tohoto vzoru, který bez oněch zaslíbení vypadá jen jako donkichotství. Církev je společenstvím těch, kdo se v tom utvrzují a kdo těm venku předvádí, že jestli má něco perspektivu, tak je to „lúzrovský“ životní styl Ježíše nazaretského. Když se to tu a tam navzdory všem našim nedobrým sklonům daří, říkáme, že to působí Duch svatý, daný v mezičase, aby nás lidi podporoval, že to má opravdu cenu a budoucnost.

Mezičas se ale protáhl a způsoby života a zvěstování jednotlivých skupin si za ta staletí vypsala svérázné rukopisy, rozrůzněné zeměpisně a měnící se v čase, někdy tak vzájemně vzdálené, že stěží čitelné. Uvažovat o evangelické identitě chápu jako zkoumání kudrlinek našeho rukopisu.  Jak nám povědí grafologové, v písmu se odráží kus povahy, to, čím člověk prošel. Je to něco jiného, než zkoumat obsah našeho sdělení, rukopis patří k formě. Ale je fakt, že obsah a formu od sebe nejde docela oddělit. A může se stát, že originální rukopis zdivočí do škrabopisu, který nejde číst.

Nedávno jsem si formuloval sedm důrazů současné evangelické církve u nás. Některé jsou spíše dogmatické, jiné spíše historické, praktické nebo estetické povahy. Konstatuji je; některé z nich jsou mi bližší, jiné vidím – alespoň v tom, jak jsou uchopeny – spíše jako problém.

1. důraz na Boží milost jako to nejdůležitější, s čím Pán Bůh k nám lidem přichází. Tento důraz uzrál ve sporech 4. stol Augustina s Juliánem z Aeclanu (a Pelagiem) a později Luthera s vlastní asketickou minulostí, nasvícenou náhle v její nesmyslnosti prodejem odpustků.  Rozmetal představu ochočeného Pána Boha, zpoutaného systémem odpustků a poddaného zprostředkující pravomoci církve.

Milost v pojetí Pavla nebo Luthera rozbíjí všechno, čím se chtěl člověk před Bohem obrnit. Poklesle evangelický axiom milosti je naopak efektivní izolací před  Božím hlasem, je zárukou toho, že víra po mě nebude chtít víc než základní občanskou spořádanost (byť si na sebe vezme podobu lehkého, spíše estetického nonkonformismu vůči převažujícím tendencím společnosti).  Z milosti jako Božího nečekaného „a přece“ se stal princip, důraz, kterým se odlišujeme  od Židů, katolíků i pietistů, z milosti je  nároková dávka, o které ovšem nakonec zívajíce diskutujeme, jestli nám ještě vůbec něco říká.

2. důraz na křesťanskou svobodu

Důraz souvisí s příběhem vyvedením z egyptského otroctví. Boží lid je definován jako společenství osvobozených otroků – a to je tón, kterýž ze všeho nesilněji zní o každém židovské svátku Pesach. U Pavla se dostal do těsné blízkosti s důrazem na milost; v polemice s Židy ve snaze vyjádřit to, že do nového mesiášského společenství mohli vstoupit i pohani, aniž by se předtím museli stát Židy, používá apoštol opakovaně argumentu svobody, tentokrát ale od ustanovení Mojžíšova zákona. Svoboda navzdory politickému útlaku režimu a svoboda vůči svazujícím náboženským jsou rodinným stříbrem českobratrské církve druhé poloviny minulého století. Vědomí, jak je svoboda nesamozřejmá a že je třeba být za ní vděčný,  nás jako silně menšinové společenství provází od tolerančního patentu. Za první republiky jsme s tímto důrazem pluli na státotvorné vlně. V době okupace  a za komunistů se tento motiv prokázal jako inspirace  pro odpor či alespoň tu a tam svébytné a nezávislé postoje.

Zejména novozákonní pavlovská argumentace sehrála důležitou roli na vnitrocírkevní frontě, ve sporu evangelických sborů a jejich teologů s různými formami probuzenectví. Zajímavé je, že argument svobody si přitom do štítu berou obě strany barikády. Blouznivci potolerančního období odmítají institucionalizovanou církev ve jménu svobodné duchovnosti. Původní název Církve bratrské byl Svobodná reformovaná. Argument malé svobody ve věcech duchovního prožívání zněl, když se od ČCE oddělovalo Křesťanské společenství Dana Drápala.  A na druhou stranu, právě ve jménu svobody, se zhruba od 60.let min.stol. podařilo zatočit s  dědictvím karafiátovského puritanismu v naší církvi (všechny ty „se“, co se všechno mezi evangelíky nedělá, jsme okázale zavrhli; vzpomínám, jakou hrdostí mě plnila anekdota, vyprávěná v mnoha modifikacích, kdy se ptá učitel občanské nauky mladého evangelíka, zda se evangeličtí faráři mohou ženit, zda smějí tančit, pít alkohol, kouřit – a mladý evangelík na jedno po druhém odpovídá, že také to můžeme. „Tak co teda vlastně nesmíte?“ končí ten vtip frustrovaným občankářovým dotazem.  Má na tom dozajista podíl revoltující estetika 60.let (kterou jsme dnes všichni pod šedesát let věku určeni velmi výrazně), které se církev takřka bezvýhradně otevřela – a dnes tvoří nezbytnou součást skupinového kódu ČCE.

Projevem tohohle prodchnutí estetikou 60.let  je naprostá nechuť rozhodovat a šéfovat, říci na úrovni sboru nebo  seniorátu či celé církve v nějaké konkrétní otázce Pavlovo „Bratří napodobujte mne…“ (Fp 3,17). Jako je ve společenských – i církevních – organismech jistě myslitelné zneužití moci, tak je – a to je myslím náš případ – možný také pravý opak tohoto vývoje: ustrnulá nehybnost v patové situaci absence autority,  zmarnění nekoordinovaností. 

Neznám v Bibli místo, kde by se o svobodě mluvilo jako o samostatné hodnotě, vytržené ze vztahu. Desatero, tentokrát zřetelný hlas hory Sinaj, je jistě „směrovkou ke svobodě,“ [1] ale je jí právě proto, že začíná slovy „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, který tě vyvedl ze země Egyptské… nebudeš mít bohů jiných přede mnou.“ Podobně Pavlova svoboda je funkcí jím rozpoznané a zvěstované mesiášské situace, která nastala, když Bůh vzkřísil mesiáše Ježíše z mrtvých.

3. důraz na Boží jinakost

Mnohokrát v Bibli zopakovaný. Nejsilněji ve 2.přikázání: Prvé Boha představilo a zakazuje mít bohy jiné. Druhé pak zakazuje tohoto jednoho Boha spoutávat jakoukoli definitivní představou, omezovat jej jakýmkoli místem, projevem. Jsme hákliví na stírání hranice mezi Bohem a člověkem, které zde jsou a  mají být zachovávány.  Luther  v  životě křesťanů  uprostranil světským radostem jako autonomní, Bohem chtěné oblasti lidského života.  Můj dojem ovšem je, že velmi často nedostojíme oprávněné intenci tohoto ukázněného rozdělení – a Boha, tak jiného a vzdáleného a nižádným způsobem nám odspoda přístupného, prakticky ze života škrtneme. Přitom v křesťanstvu existuje rozsáhlá tradice kultivované zbožnosti, která zdaleka nemusí vždy znamenat jen technologii navozování si zbožných nálad. Pěstování spirituality chápu jako zájem o ozkoušené způsoby, jak se téhle Boží jinakosti vystavovat, jak ji v životě vydržet, vnímat ji a připomínat si.

4. důraz na řeč slov

Tento důraz souvisí s již popsaným důrazem na Boží jinakost, nezobrazitelnost. Má v Bibli prominentní postavení. Absolutně nejčastějším slovem v Bibli je „a řekl.“ Bible je slovní vyprávění, svědectví slovem, které si čteme a vyprávíme. A přece celé to říkání, vyprávění a vykládání je především o tom, co Pán Bůh udělal, „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Mluvíme-li o identitě jedné dílčí církve Kristovy (tedy ČCE), stojí ta to podívat se, jakým způsobem se tato identita vyjadřuje a předává – i tak trochu po stránce technické. Jan Assmann v knížce Kultura a paměť  přemýšlí o různých kulturách (egyptské, chetitské, izraelské a řecké). Z pozice kulturní antropologie si nevšímá tolik obsahů jednotlivých náboženství, jako spíše toho, jakým způsobem dosahují tyto kultury právě pomocí náboženství soudržnosti, totiž jak pěstují napříč generacemi a třeba po veliké ploše svou kolektivní paměť, jak samy sebe navazují na společně sdílenou a samozřejmě pečlivě uklizenou minulost. Což není vedenou jen nějakým muzejnictvím, společně sdílená paměť určuje, jakým způsobem člověk jde přítomností a vztahuje se k budoucnosti. Podle Assmanna jsou dva základní výrazové prostředky tohoto předávání: rituál a interpretace. Assmann sleduje, jak tyto kultury kombinují rituál, který je konzervativní a emočně naléhavější, s interpretací, která vždy souvisí s kánonem textů, které mají status svatých a jako takové se předávají, která je flexibilní, ale vždy především intelektuální záležitostí. Assmann ví o ohromné síle kolektivní paměti kultur, která vpravdě „hory přenáší“ (= staví pyramidy, inspiruje umění a kulturu) – a ukazuje také to, že kde se tato paměť vytratila, rozdrolila, nezachrání danou kulturu ani nejsilnější vojsko.

Je to jeden z možných pohledů na církev: jako na společenství paměti, které má-li se udržet, musí bedlivě přemýšlet o optimálním poměru rituálu a interpretace, a to ne z toho hlediska, zda to odpovídá nebo ne naši agendě, ale z hlediska fungování programu předávání naší kolektivní paměti – dětem, vnukům, lidem v obci.

5. důraz na společenství

I když jako evangelíci také vyznáváme katolicitu své církve, bývá u nás mnohem silněji než u římských katolíků položen důraz na konkrétní sbor, jehož máme být aktivními členy. Výhodou je naše semknutost, jsme si blízko. Aktivismus ale někdy trochu stírá objektivní a liturgický rozměr sboru: stírá to, že zde sbor není kvůli sobě, ale Hospodinu k oslavě (při bohoslužbách) a lidem na svědectví (při misii a diakonii). Dobré vztahy, povýšené na nejvyšší přikázání, mohou vést k tomu, že se sbor stává spolkem, který má cíl sám v sobě, namísto aby očekával na Hospodina. Sbor jako partička je jistě příjemný těm, kdo jsou uvnitř, je ale zpronevěrou poslání být pouze přechodnou expoziturou Božího království, místem, kde zní Boží slovo. Vidím napětí mezi kamarádskými vztahy ve sboru, o které zpravidla usilujeme a tu a tam, vzácně a nesamozřejmě, jsou nám dány. A mezi posláním církve být otevřená navenek, být spolu s Pavlem (Fp 3,12) pelotonem běžců či spolu s Petrem královským kněžstvem (1Pt 2,9)

6. důraz na odpovědnost církve za věci veřejné

Může být motivem ve své podstatě lidově-církevním. Vyrůstá z  úvah, jaký je a jaký není vladařský mandát. Tyto úvahy  mají své tisícileté dějiny, svými nehlubšími kořeny se dotýkají „třináctkových oddílů“ v Novém zákoně (Ř 13; Zj 13, 1Pt 2,13), tedy textů, které se věnují vztahu křesťanů k vrchnosti. Naplno se tyto úvahy v Církvi rozvinou až po Konstantinu Velikém, kdy se křesťanství brzy stává ideologickou páteří státu. Vztah ke (křesťanké) vrchnosti pak představoval standardní položku církevního učení. Luther poddajně, přesně vymezit světskou a církevní doménu. Calvin: teokracii se nebrání, teorie spravedlivého odporu. Sektářský hlas Jednoty: odmítnout světskou moc, budovat sbor po vzoru Noemovy archy, na správě světa nemít podíl. Právě jednota tohle stanovisko přehodnocuje. Proti modelu Normovy archy bych viděl motiv Abrahemem usmlouvané desítky spravedlivých, kteří by bývali měli pro Sodomu spásnou funkci, -- kdyby tam bývali byli.

Jenomže aby tam byli – vracíme se k Assmannovi – musí mezi námi žít a nemizet kolektivní paměť a její předávání. Pokud však jde o model života církve ve společnosti, nevidím jinou možnost než ústup zpět k  novozákonní a apoštolské Církvi, k Izraeli jako ke zvláštnímu, světu cizorodému a nepoddajnému lidu Páně. Pro nadcházející desetiletí bych se proto nebál  jistého – z hlediska společnosti – odstředivého církevního a sborového separatismu, usilujícího právě kolem sborů vybudovat alternativu sekulární společnosti . Prvotní úkol církve vidím: dosvědčovat Boží království jako mesiášskou, v Ježíši Kristu danou  možnost  života v poslušnosti Pána Boha. Myslím, že důsledky takto pojaté služby církve, nás rozhodně vynesou na okraj společnosti. A na tom okraji nám tu společnost rozhodně položí na srdce.

7. důraz na reformační tradice

Jelikož tato tradice přinesla mnoho dobrého, zakusila v dějinách mnohá protivenství a je u nás výrazně menšinovou, kdo jiný by měl být zodpovědný za její pěstování, než právě my evangelíci. To, že svým vystoupením byli reformátoři v 16. a u nás již v 15.století  v právu, ovšem samo o sobě ani zdaleka nezajišťuje reformačním církvím totéž oprávnění dnes. Je myslím třeba připomínat si katolickou, celocírkevní ambici Husova i Lutherova původního vystoupení. Jejich odkaz lze myslím uchopit jako přesun pozornosti od zbytnělých  konkrétních forem projevů víry k tomu podle Písma skutečně podstatnému, čímž míním, opakuji, víru a z ní plynoucí styl života dosvědčující Boží království jako mesiášskou možnost, danou Ježíšem Kristem . Je-li jaká nosnost evangelické tradice dnes, spočívá dle mého právě v této svobodě  ve vztahu ke konkrétním formám života víry, ve svobodě, která ovšem není projevem lhostejnosti, ale naopak umanutosti tím podstatným, totiž samotným Božím královstvím. Právě tato svoboda nám dovolí střízlivě uvážit výrazové prostředky víry a zhodnotit je z hlediska toho, jak napomáhají nebo naopak zastírají ono podstatné svědecké poslání Církve.

III. Osobní svědectví o tom, proč jsem rád evangelickým křesťanem

Když jsem přemýšlel o tom, čeho si z toho, co jsem v evangelické církvi cením úplně nejvíc, pak to na prvním místě není nic obecného, co by jinde nebylo, ale prostě právě ten kus cesty, který jsem v téhle církvi, jako jeden její článek prožil. Pro mě samotného jsou to dva sbory v Jeseníku a Rýmařově, v bývalých Sudetech, sbory tvořené především nově přistěhovanými Valachy a méně Vysočiňáky a Slováky, malinké hloučky lidí,  diaspora na druhou, my s našimi jako jediná evangelická rodina v celém okresu. Jáhen Jan Trnka, bývalý zelinář,  který si v důchodu udělal diakonské zkoušky, laskavý člověk, který na kazatelně přepínal do kraličtiny, v té rýmařovské syrovině vydupal sbor, když bez auta se svou paní vyráželi stopem s taškou plnou napečených buchet a té Bible na pastorační návštěvy (takhle se připletl na několik fotografií Jindřicha Štrajta). Důležité pro nás byly celkem pravidelné cesty autem s našimi z toho severu do nížiny, do Olomouce do mládeže, na Vysočinu k Čapkům nebo Bískům. Cestou z té divočiny a zpátky jsme vzadu v autě my tři bratři  a sestra pobírali základní lekce o víře a o církvi,  osmašedesátém, o Chartě, o katoličkách (že na ně pozor, o nevěřících holkách vůbec nemluvě!)  Nebo ten zvyk, že cestou do Vrbna se občas zastavila Marta Kačerová z veliké Prahy, velmi často jí vezl Bobeš Ditrich, který tam vaříval, vypili kafe a pověděli, co nového v církvi a jeli dál.  Později skrytě skautský tábor oddílu v Slůvkách u Brna, později setkání mládeže na chalupách na Zbytkově, na Travné, u Kaplanů na Šumavě. To jsou místa a jména, která má nějaká. Já mám tato a jsem moc vděčný za to, že se mi při všem potrhlém a amatérském, co s sebou nesla, vytvářejí dohromady mozaiku pocitu (jistoty?, takového napnutí jedním směrem), že opravdu stojí zato věřit.

To je ovšem čistě subjektivní prozatímní bilance, ke které nejde pozvat. K tomu bych rád přičinil ještě pár bodů, proč dle mého stojí za to věřit evangelickým způsobem.

1. Především si myslím, že evangelicky věřit znamená věřit katolicky, tzn. obecně křesťansky. Evang.církev nemá smysl a cíl sama v sobě.  Je to církev, která umožňuje křesťansky žít (ne že by to zvlášť vehementně podporovala, ale nevím o nějakém jejím rysu, který by to znemožňoval). Vzpomínám na Molnárovo tvrzení, že jednotlivá dílčí církev je církví Kristovou do té míry, do jaké je ochotná vzdávat se své instituční (myšlenkové, hmotné) zajištěnosti, tedy své uvyklé podoby, a vykračovat vstříc poznané Pravdě. Jinak řečeno, zdá se mi, že tato církev překáží Božímu dílu méně než jiné církve, které samy sebe činí závaznou položkou víry. Jakobychom – alespoň v to doufám – byli pro Boží slovo průhlednější.

Má to jeden ne právě lichotivý důsledek. Všiml jsem si, že se o této církvi v ekuméně skoro neříkají vtipy. Na jednom ekumenickém kursu nedávno sršely vtipy na různé církve, na katolíky, charismaticky, adventisty – ale ani jeden na ČCE. Vlastně jsem nevěděl, mám-li být rád nebo ne.

2. Moc si vážím také toho, že je to církev, která se snaží být demokratická a transparentní. Mluvil jsem kriticky o neschopnosti podřídit se autoritě, o nechuti tu autoritu vůbec vykonávat. To je ovšem věc mentality, která se rozšířila, ne tolik systému. Právě v kontaktu s jinými církvemi a jejich zápasy s hierarchií ale vidím, že v zásadě demokratický způsob správy církve má svoje dobré stránky. Umím si představit takovou míru naší evangelické dezintegrace, že se jako praktičtější ukáže nějaký centralizovanější, biskupštější, model (vidím to např. v nemožnosti obsadit některé regiony). Vidím poněkud skepticky náš presbyterně-synodní model, ale to je tím, že široký prostor, který tento syn-presb model poskytuje, momentálně není jako nějaký stan vypjat nějakou silnou myšlenkou, programem, osobností.

3. Vážím si dospělého biblismu, který tu a tam v církvi potkávám. Tato církev se víc než mnohé jiné otevřela moderní historické a literární kritice. Ta mnohým vyrazila Bibli z rukou jako sbírku překonaných báchorek. Jiní se proto přimkli k předmodernímu (doslovnému) vztahu k Bibli. Mezi mnoha evangelíky vnímám vážný zájem o to nalézt pro sebe nově autoritu Bible i s tím vším, co na ní víme z historické kritiky.

4. Líbí se mi střízlivá estetika evangelické církve. Nemyslím jen na stavby kostelů, i když mám rád některé kostely nebo modlitebny, kde převažuje bílá a červeno-hnědá, dřevo a vápno. Jsem rád, když je mezi námi spíše méně realistických obrázků. Ty, které míváme, nekopírují svět a nešidí představou, že je růžový, ale zvou k přemýšlení. Dá se u nich prodlévat opakovaně, ukazují mimo sebe.

5. Cením si toho, že jsme církví, kde si lidé povídají. Souvisí to se zmíněnou střízlivostí, snad nám to také dal do vínku Luther s jeho Tischreden. Kde se daří, aby si rodina při jídle a po jídle nebo v autě nebo lidé po bohoslužbách povídali, tak je to něco, co je ohromně vzácné. Ta idiotská poučka družinářek ze školy: při jídle se nemluví! Právě že mluví. A právě že se může povést velmi rychle odbourat: když je doma dusno, když jsme utahaní, když jeden zaplní zcela prostor chvástáním, nebo když jeden ironií zadupe ostatní. Je to něco, co si nejde poručit, ale když je nám dáno, tak to stojí za námahu,  za čas tomu vyhrazený, ba i za ten rituál nějakého společného začátku jídla.

IV. Nad čím mám otazník a co je škoda

1. Škoda je, když nám ten komín víry v ČCE nějak netáhne, když nás víra neoslovuje, netankuje (od slova tangere, dotýkat se).  Kde se to vzalo, čím to je?  Nevidím jednu hlavní příčinu, na kterou by byl jeden všelék. Říkám si ale, zda to není tím, že jsme pro množství vedlejších témat zapomněli na to hlavní, na to, že jsme lidem Kristovým. Mluvil jsem kriticky o automatismu Kristovy milosti. V ni  samotnou, v milost, v Boží žhavý zájem o to, jak žijeme, v jeho palce, které nám drží, ba v celou ruku, která nás provází, v ty pevně věřím. Jak ale rozeznít toto ujištění, které bude silnější než všechna znejištění, kterým jsme v mnohem ukřičenější a hlasitější době vystavení?  Jak to udělat, aby se potkaly touha lidí po duchovnu a naše „šafářství“ duchovních věcí? To je moje obava a otazník.

2. Škoda je, když z napětí mezi tím, že Bůh je jednak daleko, podle jiných míst ale velice blízko, z napětí, že již je spása mezi námi a tím, že zde ještě není, zbude posmutnělý jednohlas o tom, že Bůh je daleko a spása zde ještě není. Kde se vzal tenhle důraz? Myslím, že k němu vedlo opakované pokušení ztotožnit a zachytit Boha v nějakých konkrétních  dějinných útvarech, ztotožnit jej s nějakou zvláštní dobou.  Díky tomu se ale poztrácel prožitek, že já tady a dnes žiji čas darovaný, chtěný a souzený Bohem. Když se příliš zdůraznilo, jak je Pán Bůh dočista jiný než my, musí pak modlitba za konkrétní zdar něčeho nebo dík za totéž vypadat docela nemístně. Přál bych si, abychom objevili jazyk, kterým bychom uměli ve sborech nebo mezi přáteli sdílet svoji víru, navzájem si dosvědčovat, že se s Pánem Bohem potkáváme, o nás překvapuje a zachraňuje. V některých církvích se tomu říká svědectví. Myslím, že bychom je měli nalézt a naplnit novým obsahem.

V. Na závěr
Ale to je možná před námi ještě dlouhá cesta. K našemu tématu „Rodinného stříbra“ bych rád připomenul, co řekl Petr, když se na něj a Jana při vchodu do jeruzalémského chrámu obrátí ochrnutý s žádostí o almužnu.  „Stříbro  ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď.“ Sk 3,6. Na závěr úvahy o evangelickém rodinném stříbře slyšíme, že „stříbro ani zlato nemám.“ Petr s Janem nerozdávají ze svých kvalit. Pro své okolí jsou požehnáním, působí jeho uzdravení, i když se to třeba nekryje s původním požadavkem. (nekryje, protože ho mnohonásobně předčí). Petr a Jan jsou pro své okolí požehnáním proto, že jsou součástí Ježíšova příběhu.