Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Svědectví o životě paní Vlasty Blažkové, která již mezi námi není

„Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví, těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou. Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj!“ (Ž 119,1-8)

Milí přátelé, slova, která jsme před chvílí slyšeli, by se dala shrnout do této věty: „Blaze tomu, kdo svůj život prožije v souladu s Boží vůlí.“   Krátká věta, která někomu řekne mnoho krásného a jinému nic. Pro mnohé může být životním programem, krédem, podle kterého se řídí a spravuje. Jiným to může znít nepochopitelně a cize.

Na každý pád působí staticky až neživotně. Neříkají nic o možném zápase, který se odehrává na pozadí života, i když je v souladu s Boží vůlí. Jaká dramata, pochybnosti a hledání mohou být v pozadí blahoslavenství těch, kteří život s Pánem Bohem prožili a jejichž život zpětně vnímáme jako hezký a naplněný.

Kdo jste poznali paní Blažkovou, víte, že to s jejím životem bylo podobné. Těšil vás její neutuchající humor, lehkost s jakou dovedla brát i vážné věci, možná jste měli rádi její rozhodnost až ráznost. Ráda si pročítala Bibli. Věnovala čas modlitbě a zejména milovala naše krupské varhany. Říkala, že jsou duší kostela. Vnějšně viděno prožila bezúhonný život, harmonické manželství, zachovávaje Hospodinovo svědectví a jeho přikázání. Blaze jí, neboť prožila život v souladu s Bohem.

Udržet ten soulad s Bohem, kráčet po jeho cestách ale není snadné, stejně tak paní Blažková neměla snadný život, asi jako každý, kdo žil na venkově ve dvacátém století. Bylo Boží vůlí, aby přišla sem do kopcovaté Krupé z krajiny kolem Velkého Meziříčí? Bylo Boží vůlí, aby svůj život spojila s panem Blažkem, ačkoliv oba nebyli nejmladší a nemohli mít děti? Bylo Boží vůlí pracovat v živočišné výrobě (kravíně), když nejraději četla knihy a kdy navíc nad člověkem visí kdovíjaké pětiletky, plány výroby, a přitom nevíte, komu to všechno vlastně patří?

Žalmista, nad jehož slovy se nyní zamýšlíme, také mluví o cestě, která je spojena s cestami Hospodinovými, jako o cestě krásné, hluboké a radostné. Veselím se z cesty tvých svědectví…,  ve dne v noci připomínám si tvůj zákon,… zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra ; tam čteme.

Žalmistova chvalořeč na Boží slovo na jeho směrovky životem je však prokládána bytostným hledáním cesty, která se často ztrácí. Ze světla pro žalmistovy nohy se rázem stává neproniknutelná tma. Kolikrát prosí o Hospodinovu přítomnost: „Chci tvá přikázání dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj,… bloudím jako ztracená ovce,… pohleď na mé pokoření“. Chvíli chvalozpěv a hned nato nezadržitelně vytryskne na povrch hledání a úzkost.

Žít podle Boží vůle, připomínat si Boží slovo a jeho směrovky není snadnou nedělní procházkou a kdo se to snaží druhým namluvit, ten se Boha nikdy doopravdy neptal, nepotýkal se s jeho mlčením a nevyrovnával se s událostmi, které okrádají o radost a smích.

Obojí můžeme nalézt v životě paní Blažkové. Poznal jsem ji jako člověka na krupské poměry více než veselého. Doslova s ostrovtipem dokázala komentovat veškeré dění ve společnosti i zde ve vsi. Rychle jsem přišel na to, že hláška „já tomu nerozumím“ obvykle znamenala, „je to vlastně hloupost“. Obdivoval jsem její čerstvou mysl, rychlost s jakou dokázala přečíst knihu a vnitřně ji zpracovat.

Paní Blažkové ale nebylo dáno držet v náručí vlastní děti, vychovávat, ukazovat krásu světa, učit je žít a vést je cestou víry. Jistě že by to dokázala a jistě by to dělala s mnohonásobně větší chutí než my, kterým bylo dáno. Přesto a nebo možná právě proto, že jit taková náruč byla odepřena, dokázala do svého srdce přijmout - adoptovat mnohem více těch, kteří byli jejími dětmi a vnuky. Kteří ji pomáhali, navštěvovali a rozmlouvali s ní a ona jim za to byla vděčná.

Co je tedy Boží vůlí? Tak rádi bychom znali tajenku života, nahlédli do zákulisí dějů a příběhů světa. Boží vůli nerozumím jako předem nalajnovanému dění. Boží vůle se teprve stává, když se člověk obrátí k Bohu a prosí jej o vedení, pomoc a podporu. Věřit Bohu, neznamená ani tak znát na to všechno odpověď, mít vše v malíku, opájet se vlastní dokonalostí a holedbat se, že mám nějakou pravdu. Víra není patentem na bezstarostný život. Věřit Bohu především znamená, důvěřovat, že mé cesty jsou pevně zaměřeny, že mně Bůh neopouští, je se mnou v každé chvíli a pomáhá mi zvládnout situace, ve kterých jsem ocitnul.

To je i pro žalmistu to podstatné. Žít tak, jak učí Hospodinův zákon, zachovávat jeho svědectví znamená umět přijmout Boží pomocnou ruku ve světě, který není předem zinscenovaným loutkovým divadlem, ve světě, jemuž Bůh ponechává svobodu. A tak v něm je a bude prostor pro bolest nemoci i smrt. Smíme věřit, že do našeho světa přichází ještě něco víc, něco silnějšího a mocnějšího.

Žít podle Boží vůle je celoživotní zápas, nebo spíše cesta. Žalmista, který bilancuje svou cestu s Bohem říká, že to má cenu, necouvnout, nehodit víru za hlavu, dotazovat se celým svým srdcem, klást otázky, na které nenajdu lehkou odpověď, protože na konci toho všeho je blahoslavenství a zejména příslib Boží přítomnosti.

Tu Boží přítomnost nám je dáno pocítit v životě jednoho Božího posla. Jeho stopy začínají jako dětské stopy v Nazaretu a končí hlubokými stopami muže vedoucí ke Golgotě. Jeho z posledních slov zní: Hle já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Kristus ve světě zůstává zvláště pro ty, kteří promýšlejí, co je Boží vůle a kde pro její naplňování vzít síly. Kristovy stopy máme v sobě každý z nás. Jen jde o to je objevit a sledovat, kam vedou.

„Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon… tedy: „Blaze tomu, kdo svůj život prožije v souladu s Boží vůlí.“ Tomu je dán pokoj a mír již zde i uprostřed vlnobití tohoto světa. Blahoslavení, kteří ve svém životě objeví Hospodina, hloubku, které jsou věrní, pro které mají otázky a zejména prosby. Na tohle by paní Blažková jistě řekla, že tomu rozumí. Amen.

(z pohřebního shromáždění 30.10.2006)