Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

V minulém roce uspořádal evangelický sbor na Vinohradech diskusní večer na téma Ohrožuje islám západní civilizaci? Nebývalý zájem posluchačů nejrůznějšího věku, církevní příslušnosti a všelijakých jiných odlišností ukazoval, že to je téma pro nás velice živé nejen zajímavé, ale i ožehavé. Zde naleznete příspěvek M.T.Zikmunda, evangelického faráře

Naše debata nese název: Ohrožuje islám západní civilizaci? Budeme se pokoušet odpovídat na vztah islámu a Západu, a budeme  odpovídat jako zástupci křesťanů, kteří žijí v západní civilizaci. Je mnoho Ježíšových vyznavačů na světě, kteří nežijí v západní civilizaci (např. křesťané v rozličných civilizačních okruzích Asie). Pro ně dnešní  téma není zdaleka tak palčivé jako pro nás. Křesťané v Sýrii, v Indii nebo ve Vietnamu budou mít odlišný úhel pohledu na celou problematiku. Naší křesťanskou příslušnost k Západu proto zdůrazňuji jako nesamozřejmou. Křesťanství nestojí a nepadá s osudy západní civilizace. Víme přece, že křesťanská víra sama je alespoň v západní Evropě (neplatí to o USA) dávno na ústupu. O to je dnešní rozhovor náročnější, neboť si musíme být stále vědomi těchto distinkcí.

Myšlenka uspořádat tento diskusní večer se vynořila po přečtení článku Dana Drápala v Mladé frontě DNES o potřebě vztyčení pomyslného plotu mezi světem islámu a Západem. Jde o téma civilizační, proto patří do sekulárních novin, časopisů a knih. Ale je to zároveň téma náboženské, a proto se sluší, aby bylo promýšleno také v křesťanském prostředí. Jsem proto potěšen, že bratři Dan Drápal a Odilo Ivan Štampach přijali pozvání, aby spolu se mnou uvedli svými úvahami dnešní rozpravu o tomto tématu.

Má první zkušenost s islámem spadá do období mého studia v jihoindickém Bangalore v roce 1989. Areál naší teologické koleje spolu s přilehlým institutem pro studium náboženství a kultury a katolickým arcibiskupstvím sousedil s rozlehlou muslimskou čtvrtí. To mělo za následek, že jsme se v této čtvrti denně pohybovali. Této městské části dominovala obrovská mešita. Volání k modlitbě z tamního minaretu nás provázelo 5x denně. Toto sousedství se ukázalo jako velmi přátelské. Díky každodennímu chození do tamního obchodu jsme se postupně sblížili s prodávajícími, pietisticky věřícími muslimy, kteří nám jednou dokonce ukázali mešitu a vysvětlili leccos ze svého náboženského života. Šlo o sousedství dvou menšin, křesťanské a muslimské, uprostřed jinak převážně hinduistického prostředí.

Později jsem se mohl s islámem alespoň trošku seznámit i na jiných místech. Zvláště návštěva muslimského centra v Toledu (Ohio) na mne udělala velký dojem. Ale ani po těchto pozitivních zkušenostech nechovám iluze o tom, že by snad islám měl jednu podobu. To ostatně nemá ani křesťanství. Pokud jde o myšlenku plotu, který rozvedl Dan Drápal, zde nemohu nemít výhrady. Plot sice na jedné straně odděluje od možných třecích ploch, ale na druhé straně živí vůči tomu druhému za plotem předsudky a často i nenávist. Plot jistě řeší určité problémy, ale zase vytváří problémy jiné. Pokud by bylo třeba určité přechodné regulace ve vzájemném styku Západu a světa islámu, tak nechť se tak neděje na základě náboženských kritérií, ale z jiných, blíže specifikovaných důvodů.

Jelikož mluvíme především o styku Západu a islámu, tak otázkou, která se nabízí, je vztah křesťanské víry a současné západní civilizace. Dnes více než v předchozích periodách dějin Evropy si jsme vědomi toho, že křesťanství na Západě skomírá a že  to svědčí o tom, že Západ sám se nachází v náboženské krizi. Z tohoto hlediska postupný  příliv tisíců a statisíců muslimů do Evropy  musí nutně vyvolat určitý otřes. Dosud zůstává otevřené, zda toto stýkání a potýkání islámu a Západu přivede dříve nebo později obě strany k nežádoucímu konfliktu, anebo spíše k vzájemnému ovlivnění.

Kdo bude na Západě vést s islámem dialog, nebudou-li to křesťané? Je vůbec na obzoru nějaký jiný partner? Ostatně pro muslimy jsou to právě křesťané, nepočítáme-li židy, kteří reprezentují zjevené náboženství a k nimž mají vyznavači Alláha chovat úctu. Muslimové však nacházejí křesťanství v Evropě v defenzívě. Křesťané často svým způsobem života a myšlení natolik splývají se svým sekularizovaným okolím, že se není proč divit, když muslimům stoupá sebevědomí. 

Milí přátelé, nyní mi dovolte citovat tři autory, kteří se kompetentně zabývají tématem, které jsme si dnes zvolili, a pak předložím své tři krátké teze.   Prvním z těchto autorů je Frederick Denny, jehož kniha ISLÁM A MUSLIMSKÁ OBEC vyšla v nakladatelství Prostor v roce 1998.  Poslyšte tyto postřehy amerického autora: Daleko častěji pobyt na Západě muslimy utvrzuje v jejich víře, zřídkakdy zbloudí a přijmou cizí způsoby. /157/. Proč? Horliví muslimové považují materialismus a konzumní způsob života za jistý druh modloslužebnictví. /155/. 

K tomu bych rád řekl toto: Dějiny a současnost Západu jsou mimo své hranice vnímány ambivalentně. Západní kolonialismus může být nazírán jako projev konzumní dobyvačnosti. Ač politicky překonán, ekonomicky působí stále. Západní ekonomika nastavená na co největší ekonomický růst vítá spotřební způsob života. Křesťanství v tomto směru je jen nevýznamnou silou, která se tomuto trendu nedokáže zásadněji postavit. Západ je v myslích mnoha muslimů spojován jak s prosperitou, tak s bezbožností.

A teď citace jiného autora, tentokrát českého. Pavel Barša ve své knize ZÁPAD A ISLAMISMUS /2001/,  která vyšla v CDK hned po teroristických útocích na newyorská dvojčata, shrnuje svůj argument do této věty: Základní tezí této knihy je, že Amerika od začátku konfliktu osciluje mezi přijetím Bin Ládinova scénáře a úsilím o prosazení scénáře alternativního, v němž proti sobě již nestojí Západ a islám, ale nábožensky pluralitní civilizace a hrstka zvrhlých fanatiků. /153/.

Můj komentář: Barša varuje Západ před tím, aby přistoupil na hru, kterou rozehrála Al Káida. Tato hra je jednoduchá. Teroristické útoky pod hlavičkou islámu mají přivést obě civilizační seskupení islámské a západní - do konfliktu. Teroristé by se rádi stali mluvčími těch prvních. Jejich snahou je eskalovat napětí a interpretovat islám jako hrozbu Západu. Jejich místo v islámské společnosti je za normálních okolností marginální. Ale frustrace spojená s podivnou válkou v Iráku - a tím už doříkám to, co Barša v roce 2001 napsat nemohl - vliv teroristů uvnitř islámu posilují.  Nejsou to však primárně náboženské zdroje, které vyvolávají militantní reakce, ale kulturně-sociální ponížení.  K nim patří i docela naivní export demokratických pravidel společnostem, které na ně nejsou připraveny. Válka v Iráku byla vedena pod hlavičkou demokratizace Iráku. Taková snaha po implantování systému, který nemá v tamní půdě žádné kořeny, však může vyvolat pravý opak. Nikoli ustavení řádu, ale chaos, rozvrat a občanskou válku. Tedy situaci, ze které profitují jedině teroristé a výrobci zbraní, nikdo jiný.

A nyní bych chtěl uvést třetího autora, jimž je izraelský spisovatel Amos Oz.  V jednom svém přeloženém novinovém článku z doby amerického útoku na Irák, článku, který žel nemohu citovat, neboť je již nemám k dispozici, Oz argumentoval, že nejlépe si s muslimskými extremisty poradí umírnění muslimové. Tato myšlenka  se zdá až triviální, ale po hlubší reflexi vysvitne, že není k dispozici jiné, schůdné řešení. Západ by se neměl třást před islámem, ale měl by rozkopávat podhoubí, z něhož se živí terorismus. Jestliže budeme islám pokládat za nebezpečí, uvrhneme tím mnoho umírněných muslimů do tábora teroristů.

Svůj vlastní pohled v této věci, aniž bych citoval jiné autory, bych formuloval do těchto vět: Naše západní civilizace je plna vnitřních rozporů, které ji mohou natolik oslabit, pokud ji nezničí úplně, že  vnější tlaky ji prorazí pak již snadno. Stavění plotů mezi Západem a světem islámu není pro Západ ani pro muslimy řešením zásadním. Zásadní řešení je jedině takové řešení, které je výhodné pro všechny. To tkví v postupném vytváření jedné ekologicky i eticky udržitelné planetární civilizace, která bude sestávat z rozličných kulturních seskupení a náboženských systémů. Tento cíl by měl být jasně deklarován. Jak k němu dojít, to je pak otázka konkrétních rozhodování v konkrétních situacích. Žijeme v technicky globalizovaném světě. Buď nám naše náboženství pomohou překonat kulturní rozpory tohoto našeho globalizovaného světa anebo se stanou solí zmařenou. Náboženské střetávání přece nemusí  vést ani k fatálnímu konfliktu ani k mdlému synkretismu, nýbrž ke zdravé  soutěži. Náboženství by se měla srovnávat na poli ducha, nikoli na válečném poli. Ten, kdo sáhne k násilí ? ať už fyzickému nebo verbálnímu, prozrazuje vlastní slabost a nezralost.

A nyní předkládám své tři teze:

1/ Křesťané a muslimové mají v tomto světě obzvláštní odpovědnost, neboť  patří ke dvěma nejpočetnějším náboženstvím světa. Je třeba najít cesty ke vzájemnému poznávání a dílčí spolupráci, nikoli tyto cesty uzavírat.

2/ Křesťané na Západě mají nesmírně těžký úkol vnést evangelium do svého teritoria jakoby podruhé. Po vlně odnáboženštění je třeba se znovu  pokoušet připravovat půdu a semínka evangelia rozsévat. Ne jen v hloučcích marginalizovaných křesťanů, ale s co největším rozsahem.  Jen duchovně silné a sebevědomé křesťanství může Západu pomoci a zároveň se může stát pro muslimy respektovaným partnerem.

3/ Z toho tedy vyplývá, že jedině křesťané na Západě v součinnosti s muslimy kdekoli na světě mohou zamezit tomu, aby došlo ke konfliktu mezi islámskou a západní civilizací. Jedině oni mohou tento střet eliminovat či alespoň zmírnit a nastavit s muslimy pravidla plodného kulturně-náboženského soužití. 

Na otázku, jestli islám ohrožuje Západ, odpovídám: Nikoli. Teroristé by si velmi přáli, abychom to takto vnímali. Přejímat jejich scénáře znamená podporovat konfrontaci, která vůbec není nutná. Největším ohrožením Západu není islám, ale vyvětralé a povadlé křesťanství. Z tohoto závěru vyplývají úkoly pro každého z nás. Úkoly, jejichž hlavní společný jmenovatel je nezbytnost resuscitovat  v Evropě křesťanskou pospolitost. Třeba se nadějeme, že dosud nezemřela, ale spí, a jen potřebuje slyšet uzdravující slovo lékaře lidských duší: TALITHA KUM (Mk 5, 41),  Děvče, pravím ti, vstaň. Děkuji Vám za pozornost.

Martin T. Zikmund (přejato z týdenníku Kostnické jiskry, http://www.evangelickytydenik.cz/ )