Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Bratr Jan Dvořák miloval život. Je paradoxem, že život sám, se pro něj stal tématem celoživotním. Na začátku je rodinný statek v Dušejově, rodina prostých, přesto spokojených sedláků, které s jejich předky nespojuje jen hospodářství a práce, ale také hluboká a mnoha generacemi prověřená evangelická víra.

Víra, která si nepotrpí na okázalost ani lidskou moc, ale která pramení z biblické důvěry v dobrotivého a spravedlivého Hospodina, který člověka v každých dobách, radostných i temných obdarovává svým milosrdenstvím.

Že se toto poznání zhmotní a bezezbytku naplní i v životě Jendy a Jarmily Dvořákových, oni dva zpočátku netušili, když se jednoho dne na letecké přehlídce do sebe dni zahleděli. Všechno měli před sebou, to radostné i smutné, však neobvyklý datum jejich svatby mělo prosté vysvětlení. 31. prosinec byl posledním dnem, kdy se svatby nemusely konat před úřady, rozumějme v tu dobu již komunistickými. Svatbu měli v Opatovském chrámu Páně, o který se rodina Jendy velice zasloužila. To byl konec roku 1949. Právě proto to tak chtěli, neboť věděli, že požehnání není kouzlem pro bezstarostný život, ale posilou zejména ve složitých a těžkých dobách. Možná jen netušili, že opírat se o požehnání, o opravdový a pevný základ života se pro ně stane každodenním chlebem.

Jenda Dvořák miloval život, však už od malička se tajemství života dotýkal díky hospodářství. Všechna hospodářská zvířata, včely, zemědělské plodiny, ovoce, kytky. Stále žasnul nad hloubkou a krásou Božího stvoření. Krása a úžas ze života však ihned po svatbě vystřídaly hrůzy. Půl roku od svatby zatčení, vykonstruovaný politický proces, konfiskace majetku, vězení a pracovní lágry, které vymyslel člověk pro člověka. S horlivostí je budovala politická moc, která prý také ctila život a dobro, ale v lidech pěstovala nenávist a strach a nakonec vypěstovala závist a lenost. Radost ze života a Božích darů vystřídal boj o holý život. Do konce života se Jendovi do mysli vryla scéna z Jáchymova, kdy všichni vězni včetně něho museli celou noc pochodem překračovat těla zastřelených kamarádů, kteří se pokusili o útěk. Měl být mezi nimi, ale Božím řízením nebyl. Těsně před akcí byl převelen. Ty co chytili, mučili a popravili. Spodina společnosti, nejopovrženější z opovržených nikoho, ani Jendu neprozradili. Hrůzy a strach mohly být alespoň vyvažovány muklovským přátelstvím. Největší ponížení mohlo být střídáno chvilkami vítězství, které pro něj znamenalo třeba neohrožené pašování Bible z lágru do lágru v náprsní kapse kabátu. Když o Boží slovo přišel, dostalo se k němu zase jinou cestou. To bylo to nejcennější, co měl.

Užívat krásy života, svobody, být se svou milovanou ženou, to mu bylo opakovaně nabízeno pod podmínkou spolupráce s vězniteli, s STB. Pokušení nepředstavitelné, ale nevzal to. Věděl, že na jeho straně je moc vyšší, která tím vším také prošla – Ježíšovo pokušení na poušti, mučení, ponížení, ukřižování. Hospodin, Bůh sám, si tím v Ježíši Kristu prošel také. Evangelická víra se i zde osvědčila jako živoucí síla, nevyčerpatelná studnice povzbuzení a pevná inspirace pro život.

Po propuštění na svobodu, mohl Jenda nabírat život opět plnými hrstmi, i když to zároveň byl boj o důstojný život pro celou rodinu. Útočištěm Dvořákových se stala rodina dvojí. Ta užší, maminky, děti, strýc (legionář Josef Musil, jehož zápisky z války si na pokračování čteme v časopise evangelických sborů: Horácko) s tetou a rodina širší - rodina evangelického sboru v Horní Krupé a Havlíčkově Brodě. Když jsem za Jendou v posledních dnech chodil do nemocnice, tak až do poslední chvíle se zajímal o život sboru, o jeho lidi, o stavební plány, o děti a mládež. Víra je pro život a k životu. A skrze lidi víry se člověk může setkávat s oním dárcem a garantem života, o kterém se nikde natož v bibli nepíše, že se žije snadno. My, kdo jsme Jendu vídali a s ním ještě na podzim slavili pětaosmdesátiny, jsme jej poznali jako člověka laskavého, pozorného, velkorysého a pokorného. Člověka bez pocitu ublíženosti a nenávisti.

Jeho pokora se v posledních chvílích projevila tak, že z vděčnosti k mým návštěvám přemýšlel, čím by oplatil. Říkal: „Jsem obyčejný zemědělec, mukl, nevzdělaný člověk. Jediné, pane faráři, co vám mohu nabídnout, jsem já sám. Nabízím vám své přátelství.“ A tak mi nabídnul tykání. Člověk, když chce něco opravdového nabídnout, tak nemůže dát nic většího než sebe sama. Stejně tak Bůh nabídnul sám sebe v Ježíši Kristu. V něm nabídnul svou blízkost a své přátelství. Víc dát nemohl. Dal sebe.

Přeci jen v něčem Jenda mohl lidem sloužit druhým. Jako řidič autobusu ČSAD (takto jej většina lidí asi znala), kterým dlouhou dobu byl, spojoval alespoň na chvíli cesty a osudy cestujících. Byl svědkem krátkých setkání, pohledů, pozdravů a úsměvů. Dopravoval lidi tam, kam měli namířeno, aby žili, aby naplňovali svůj život prací, radostí ale třeba i loučením. Jako bývalý mukl vozil každého, i své věznitele, trýznitele, práskače a své soudce.

Myslím, že bez odpuštění by tak pokojně žít nemohl. To jsem si uvědomoval vždy, když jsem mu při bohoslužbách o Večeři Páně podával kalich s vínem - se znamením Kristovy oběti a odpuštění. Pít plnými doušky znamení úžasné svobody a přitom vědět, že opravdová svoboda se žije bez hořkosti vůči svým viníkům. Že se člověk nemusí sápat na soudcovskou stoličku, neboť na ní pro každý životní příběh a pro každého člověka pevně sedí věčný soudce, který se žádným ideologickým fíglem o svou svrchovanou moc připravit nedá. Soudce důsledný a přeci milosrdný, který za lidskými vinami a hříchy nepřestává vidět člověka samého.

Jenda miloval život a miloval i toho, který život dává a udržuje. Radoval se ze včel, z Domu píle (název jeho včelníku), z nepřeberné rozmanitosti a krásy chryzantém, v jejichž pěstění byl mistr. Radoval se především ze života své rodiny a měl radost ze svých vnuků. Jeho velké otcovské ruce a hluboké oči jeho nejbližší znali nejlépe, i když nyní, zejména jeho paní,  Jarmila, bude muset žít bez nich. Pevně ale věřím, že to, co od něj jeho blízcí přijali, čím je obdaroval, k čemu vedl a jaké cesty ukazoval, že to bude žít i nadále s nimi. Pán Bůh nedává jen čas loučení, ale dává i čas setkávání nejen ve vzpomínkách a drobných útržcích. Když byl Jenda v nemocnici, drželi jsme se za ruce a někdy se také spolu modlili. Po jedné takové modlitbě řekl: „Pane faráři, těším se, až vám jednou povím, jak mne tyto modlitby posilovaly a pomáhaly.“ Usmál jsem se a on také. Tušil, že tento boj už asi nezvládne.

Pozůstalí život Jendy na oznámení o jeho smrti spojili s Ježíšovým slovem, jak ho čteme v Janově evangeliu: „Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, byť pak i umřel, bude žít.“ V této větě se o lásce a touze k životu říká všechno podstatné. Kdo miluje život, může jej milovat beze strachu, neboť garantem života, jeho naplnění a smyslu je vzkříšení. Kdo touží po vzkříšení, žije jeho mocí už v tomto životě a může žít naplno. Takové naděje, která neklame, se můžeme držet všichni a v každý čas. A tak k tomu Ježíšovu zaslíbení můžeme s vděčností i úlevou dodat jen jedno: Ano, Pane, děkujeme za to. Za život i vzkříšení. Amen.