Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Milí přátelé, na oznámení smrti vašeho pana Miloslava stojí citát středověkého myslitele a mystika, mistra Eckhardta : „I ty se musíš učinit ničím, chceš-li se s Ním setkat.“ Chceš-li se s ním setkat? S kým? Koho nebo co hledáme? Jaké hledání je pro nás v životě nejdůležitější? Hledáme porozumění, lásku, rodinné štěstí nebo třeba jen brýle? Hledáme to, co jsme už měli a ztratili to (dětství, mládí, partnerství), nebo hledáme, co jsme nikdy neměli?

Ať je to jakkoliv, když hledáme, vlastně říkáme, že toužíme po něčem, co svými silami nevytvoříme. Co si nelze vydupat, naspořit, uchvátit nebo vyšmelit – hledáme to, co vlastně jen můžeme najít připravené, co dostaneme darem. Celý život toužíme po různých setkání. Považme, kolik setkání se tak dá prožít. Setkání s rodiči, sourozenci, spolužáky, přáteli, s partnerem, dětmi – kolik takových setkání pan Malena prožil a co z nich pro sebe získal a objevil - co v nich našel? O jakém setkání mluví středověký mystik? Po jakém setkání touží?

Velice živě si vzpomínám na jeden z našich posledních rozhovorů s panem Slávkem v nemocnici. Byl krásný zimní den. Na mou otázku, nad čím v poslední době přemýšlí a co objevil, řekl: „Pane faráři, přišel jsem na docela známou a kouzelně jednoduchou věc, že tento svět, příroda je neuvěřitelně krásné dílo, že život je nádherný a já děkuju za to, že jsem ho směl prožít do takového věku. Vybavila se mi v tu chvíli jedna evangelická píseň: „Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít, písněmi ten dar od Boha, je těžko vyjádřit“ Myslím, že domyšlení krásy tohoto světa, té vzácné perly a přiznání, kdo je člověk v něm, dovedlo pana Slávka k víře. Náhoda jen těžko mohla vytvořit něco tak podivuhodně a tajemně krásného. Co jej uvádělo v mrzutost bylo a je lidské chování ke stvoření. Jak jej svým pobíháním a stresem systematicky likvidujeme, ničíme a vlastně ničíme i sami sebe. Chování člověka oprávněně přirovnával k rakovinovému bujení. Něco o něm sám věděl.

Pan Malena také často a i v ten den mluvil o zduchovnění člověka jako jediné cesty k uchování země. I pro něj osobně to bylo důležité téma v posledním období života, ačkoliv jej ke zduchovnění paradoxně dovedla těžká nemoc. Ale i biblický Jób, který do začátku svých trápení žije docela normální život, klade pak Bohu mnoho otázek a hledá jeho hloubku. V nemoci, v bolesti a nejistotě se ptáme často opravdověji – hledáme právě jen to, co se nedá koupit a co můžeme získat jen darem. Co tu už je a o co se můžeme opírat. Těžká a dlouhá nemoc takové věci vždy do základů prověří.

Na „jobovské“ hledání a otázky však Bůh odpovídá protiotázkou: „Nuže budu se tě ptát a poučíš mne. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo kladl její úhelný kámen…“  (Jób 38 kap). Rádi věci proměřujeme, jestli jsou vypínače namontované rovně, jestli obraz na stěně nevisí nakřivo a přesto: víš, kdo stanovil rozměry země, postřehls celou její šíři… pověz znáš-li to všechno? Kdo jsi člověče, že pochybuješ o mé přítomnosti a pomoci? Kdo hledá původce země, dárce života, musí objevit pokoru, být ničím (nikým) před Bohem.

A přesto je to právě skutečnost Boha, která člověku dává nezastupitelnou cenu - člověk jako hodnota sama o sobě. Jinak jsme totiž jen shlukem buněk, který je v přírodě postradatelní. Člověk má důstojnost právě jako Boží partner - před Boží tváří. O takovém poznání jsme si panem Malenou povídali. Takovými myšlenkami jsme se navzájem těšili a posilovali. Můj návrat do "svého" života, přiznám se, byl vždy radostnější právě po setkání s tímto človíčkem. A jako bych vždy v jeho slovech slyšel i vyznání ze závěru knihy Jób, kde mnohonásobně zkoušený člověk praví: Uznávám, že všechno můžeš… jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.( Jób 42. kap)

Žít život pro druhé (pro svou paní) a společně si jej užívat, to byl jediný motiv uzdravení pro pana Slávka. Ačkoliv už mu nebylo dáno splnit si své sny (např. na posezení sníst mramorovanou bábovku), to základní, co člověka připraví k setkání s Bohem silně jej provázelo v posledních měsících života. Dokresluje i to, že měl v bibli založen odstavec, který má nadpis „Dobrořeč, má duše, Hospodinu “ a celý ten následující text dloho a vznešeně oslavuje krásu Božího stvoření… “jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře, země je plná tvých tvorů… Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, …kéž mu je příjemné moje přemýšlení.“ (Ž 104,24.33)

Při té jedné z posleních návštěv v nemocnici jsem si uvědomil, že s hledáním takových věcí je to podobné jako s těmi brýlemi. Hledáme je a přesto je máme na nose. Za nic na světě je nemůžeme najít, ale dlouho (a u někoho nadosmrti) nechápeme, jak můžeme přitom vidět věci tak ostře. Jak nám dávají orientaci. Hledáme Boha, a přitom je tak blízko – před nosem. Obdarovává nás pro život a my bereme plnými hrstmi. Skrze víru však vidíme jasně a ostře tolik krásných věcí, tolik bohatství a tolik pokladů, až z toho člověka přepadá závrať.

Přestože pan Slávek našel, co hledal, přesto poslední týdny jeho života jsme prožívali s velikým chvěním – nejistota, neklid a strach přicházeli jako ve chvíli, kdy člověk uprostřed noci čeká na východ slunce (Ž 130). Do zimy, tmy a ticha noci zaznívají další otázky a neuzavřené věci, možná i strach z vlastního setkání s Ním. Každý z nás čekáme jinak, někdo v klidu vyčkává, druhý zase neklidně chodí jako lev v kleci. V takových chvílích potřebujeme, aby někdo byl s námi, provedl nás údolími stínů a také společně s námi vyhlížel přicházející červánky.

Pan Malena naštěstí kolem sebe měl ty, kteří s ním na jeho svítání čekali. Drželi jej za ruku a zmírňovali jeho neklid. Jeho blízcí a nejbližší byli důkazem, že ten životní Pastýř nás provází i údolími stínů smrti (Ž 23), že nejdeme sami a máme o koho se opřít. A také smíme už v té chvíli žít z červánků, které na konci noci probarvují oblohu a činí ji krásnou. Červánky naděje, červánky zaslíbení. A tak bych ten citát mystika ještě trochu nemysticky doplnil: „Chceš-li Ním se setkat, s Původcem a Dárcem všeho, i ty musíš být ničím a stejně tak i ty potřebuješ Někoho, kdo tě bude podpírat."

„Bílá zář ze rtů ticha svítá, V komnatách srdce bez času, Oceán světla kapky sčítá, Volá mě jménem bez hlasu (Eva Henychová, píseň Zastavení z alba "Všechno je jinak")

Vy všichni, kdo jste panu Slávkovi byli pomocí, kdo jste jej dovedli k jeho svítání a cítíte nyní vedle sebe prázdné místo, slyšte jiná Jóbova slova: „Já však vím, že můj vykupitel je živ a jako poslední se postaví na mým prachem.“ (Jób 19 kap)