Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Milí přátelé, někdy tak hovorově říkáme rčení, že člověka život někdy pěkně semele. Však víme, že určitá událost dokáže člověka poznamenat na celý život.

Nezažil jsem hrůzy padesátých let a nebyl jsem u toho, kdy v Olešné hořely ohně. Stačí mi vyprávění lidí z Krupé, kteří se vždy hrozili z toho, když viděli na noční obloze nad Olešnou ohnivou zář. Naštěstí jsem nezažil dobu, kdy ovzduší ve společnosti probouzí v lidech ty nejhorší vlastnosti. Kdy si lidé závidí, kdy si nemohou důvěřovat a ubližují si; kdy slovo sousedství má pachuť hořkosti. To všechno pan Blažek zažil, takové události jej jistě poznamenaly. Ale nejen jeho, ale i celou vesnici a koneckonců celou zemi. O tom vám dnes ale povídat nechci, to musíme přenechat historikům a především Božímu soudu.

Dnes bych chtěl spíše mluvit o tom, jak život pana Blažka možná poznamenal, ale ve skutečnosti vůbec nesemlel. Na první pohled člověk tichý až nespolečenský, člověk skromný až nezodpovědný ve vztahu k majetku. Za tím na pohled podivínský život se skrývala pestrost a hloubka. Jeho oknem do světa bylo sice jen rádio, ale věděl o světě vše, co potřeboval. V jeho dílně spatřovaly světlo světa stroje, vyráběl věci na které člověk musí nejdříve studovat.

Co za tím jeho zvláštním životem bylo? Bylo to jen zranění a bolest na duši, nedůvěra k lidem, kteří ho v životě zranili? Kdo jste jej znali, víte, že ve skutečnosti byl důvěřivý až moc a že k lidem byl vlídný, pokud jej navštívili. Se světem komunikovat nepřestal i když si třeba víc povídal s ptáky a včelami než s vámi.

Jeho způsob života byl neobyčejný ve srovnání s námi, kteří čas od času urputně listujeme reklamními letáky, jdeme v supermarketech z akce do akce, bedlivě sledujeme výši dividend, přemýšlíme u kterého moře jsme ještě nebyli a často proti své vůli, když se řekne úhlopříčka, vybaví se nám televizní obrazovka – zapnutá.

Tím vším pan Blažek nežil. Ale kdybyste se jej zeptali, jestli je šťastný, odpověděl by jistě že ano, kdybyste se jej zeptali jestli se těší na budoucnost, odpověděl by, že se těší na vstup země do eurozóny. Kdybyste se jej zeptali, jestli je svobodný, přestože žije jen na svém statku a necestuje, asi by na vás nevěřícně koukal. Vždyť pravá svoboda nespočívá v tom, co můžeme mít, ale co mít nemusíme.

Stejně tak to říká i Ježíš Kristus ve slovech, která jsme slyšeli: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“    - - A najednou po těch slovech jako byste seděli na lavičce u Blažků a místo tryskáčů na nebi sledovali nebeské ptactvo, které neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece obživy mají dost. Samozřejmě, že i ptáci se musí dost nalétat, než naživí sebe i mladé, ale nepotřebuje se o to strachovat. Jestli nás něco v životě sytí, pak to není „neviditelná ruka trhu“ ale dlaně Boží. Pan Blažek žil s přírodou, ale ne s tou člověkem vyumělkovanou, ale s přírodou takovou, jaká byla stvořena a jaká je ze všeho nejkrásnější. Měl oči otevřené pro přirozené a prosté věci, ve kterých je původní krása, protože v nich mohl spatřit dílo velkého architekta tohoto světa, na jehož místo se tak rádi dosazujeme. Člověče, nestrachuj se, to není příkaz, to je naléhavé přání spíše v duchu: se mnou to nemáš zapotřebí, protože tě dobře znám, protože jsi mi drahý, vím o tobě.

Pan Blažek se nestrachoval, ani o jídlo, ani o oděv ani o peníze, nesledoval úzkostlivě hladinu teploměru v bytě, kde skoro nikdy netopil, nestrachoval se o zdraví, protože, jak říká Ježíš „kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“

Nyní se možná v duchu ptáte, faráři, proč nám to dnes všechno říkáš? Proč by se měl vlastně člověk přestat znepokojovat, proč by si neměl dělat starost o jídlo a oblečení? Myslím, že zde nejde o volání zpět na stromy a do jeskyní, ze kterých jsme jako lidstvo kdysi vyšli. Člověk se strachovat nemusí proto, aby byl vděčný. Kde mizí úzkost o hmotné věci, přichází vděčnost za všechno to, co dostáváme darem. Vždyť Ježíš to svém poselství říká hned poté, co učí učeníky modlit se slovy: „chléb náš vezdejší dej nám dnes“. A říká to poté, co slyšíme: „neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.“ A opět nejde o kantorské pokárání, spíše dobrá rada, jak učinit život šťastnějším a smysluplnějším. Jak žít uvolněně a s nadhledem.

Pan Blažek byl člověk spokojený, šťastný a především svobodný. Odešel z tohoto světa více než symbolicky v době, kdy dozrává ovoce, kdy sklízíme z polí, kdy jsme ve studených ránech vděční za každý paprsek slunce. Tiše odešel v době, kdy se příroda rozzáří a hraje všemi barvami – před zimou jakoby na rozloučenou. Odešel v době, kdy Bohu děkujeme za vše dobré, co jsme od něj přijali. Děkujeme za dar přírody, za její krásu a za život, ve kterém toto vše smíme prožívat. Bohatství Božího stvoření je i bohatstvím života lidského a nemusí být za tím naše úporná snaha, stres a starost. Jde jen o to, kde si ukládáme poklady, nebo jinak řečeno, kde je uložena naše existence, naše srdce, zda-li je zamčené v sejfu, nebo má své místo v nebi.

Životní osudy pana Blažka kdysi dávno postavily na křižovatku. Měl před sebou dvě cesty – cestu úporné a marné snahy, strachování se a cestu v radosti z přirozených věcí, v prosté kráse. Vybral si cestu ve vděčnosti. Jak skromně žil, tak zemřel, čteme na jeho smutečním oznámení. Tou větou jste, milí pozůstalí, vyjádřili vše. Já jsem k tomu přizval Bibli, abych se pokusil vysvětlit proč tomu tak bylo a je-li pro každého z nás nějaká cesta k následování – v míře, v jaké nám bylo dáno následovat.

Ta slova z knihy kazatel, která jsem četl předtím, by se dala k té vaší větě doplnit jako komentář: „Jak skromně žil, tak zemřel… poznal jsem že nebylo pro něho nic lepšího než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží… Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá co zašlo. (Kaz 3kap)“ Bůh vyhledá co zašlo. Ano, on vyhledá co skončilo, co zemřelo a je pro nás a naše vnímání nenávratně pryč. Právě vše dobré má pro Boha cenu a hodnotu. Proto, co zašlo, Bůh vyhledá, najde, jednoduše nezapomene. To je slib, který smíme vzít vážně. To je slib, se kterým smíme v klidu a pokoji dnes vyprovodit našeho blízkého na hřbitov. To je slib, se kterým smíme žít už nyní, v tomto životě. Je v tom naděje nejen pro pana Oldřicha Blažka, ale i pro každého z nás. Amen.