Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Bohumila Široká patřila a patří do Kristova lidu. Jak se to projevuje nyní, to nám není dáno poznat. To patří k Božímu tajemství. Jak se to projevovalo před sobotou 10. listopadu 2007, kdy Míla zemřela, to nám poznat bylo dáno. A každý z nás o tom může vydávat svědectví.

Evangelická fara v Chomutově a později v Hradišti u Nasavrk, rodiče a sedm dětí. V tomto prostředí se rodila její láska k církvi Kristově. Projevila se službou v Luži-Košumberku, kde pracovala jako zdravotní sestra. V Pardubickém evangelickém sboru, kde pracovala jako sborová sestra. Na faře v Ratiboři u Vsetína. Přišla do rodiny ovdovělého Jana Širokého a jeho pěti dětí. K tomu potřebovala v nejlepším slova smyslu víru, lásku a naději. A zvládla to, stejně jako vychovat Alžbětu, Jakuba a Ondřeje, kteří se jí a jejímu manželovi narodili.

A pak sbor v Sázavě. Zde žila ze všech míst nejdéle. Sem přišla jako paní farářová, tady směla začít tvořit od začátku život rodiny i sboru. Nově, radostně a s nasazením. Na všech místech ji provázela hudba. Doprovázela při bohoslužbách, vedla pěvecké sbory, učila v hudební škole, organizovala setkání pěveckých sborů. To přinášelo mnohé ovoce těm, kdo žili s ní a vedle ní.

A k tomu její rodina. Opravdu Široká. Manžel, děti, děti z manželova prvního manželství a jejich rodiny, maminka v Pardubicích, sourozenci a jejich rodiny. To je příběhů a údělů a radosti a dramat.

Do jejího pestrého a košatého života vstoupila nemoc. Projevila se na letos na jaře, zrovna před těžkým obdobím ukončení práce v Sázavě a stěhováním do Chotěboře. Zemřela v jihlavské nemocnici v sobotu 10. listopadu 2007.

Na oznámení o jejím smrti čteme - Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. Tak vyznává apoštol Pavel. A my smíme vyznávat s ním. Kristovo vzkříšení se stává naší nadějí. Stává se nadějí jednak pro ty, kdo zemřeli. Pro Mílu. Smrt byla mocnější než její život. Smrt ale není mocnější než Bůh a Boží život. Ten Boží život Míle nikdo a nic nevezme. Smrt ji vzdálila od nás, kdo žijeme. To ano. To je k nevyslovení těžké. Ale smrt ji nevzdálila od Krista. Nemůžu to dokázat, ale věřím, že Míla je nyní Kristu blíž než my všichni. A proto je jí dobře. Kristovo vzkříšení se stává nadějí také pro nás. Především pro tebe Johny, pro Alžbětu, Ondřeje, Jakuba, pro vás sestro Rychetská. Budete se učit žít bez Míly.

V tom těžkém čase vás smí podpírat a držet víra, že někdo dokázal přemoci smrt. A že to nedokázal jen tak sám pro sebe, ale že to udělal pro nás a kvůli nám. Že to Kristu učinil, že to není sen, ale realita, jakkoli viditelná pouze vírou.

Kristovo vzkříšení se stává nadějí také pro nás, kdo stojíme kolem vás a vaší rodiny. Je to  široký a početný kruhu přátel a známých, sester a bratří sboru sázavského a  těch, kde jste byli a kde vás mají rádi. Kristova moc dá nám všem touhu být s vámi. Slovem, návštěvou, mejlem, esemeskou, vzpomínkou i modlitbou.

V této víře, v přítomnost Krista ukřižovaného a vzkříšeného, se loučíme se sestrou Bohumilou Širokou. Děkujeme za její život. A držíme se naděje, která neklame. Nemění se ani časem, ani změnami poměrů, ani našimi zásluhami, ani našimi vinami.
Stává se mocí, která nám pomůže jít časem, který je před námi. V této zvláštní moci smíme jak plakat, tak i zvednout hlavu a jít dál. Amen

kázání Daniela Ženatého při pohřbu Bohumily Široké, Sázava 17.11.2007