Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

rozhovor s Honzou Volfem, s tím, co si nerozumí s golfem...

Co vás přivedlo ke křtitelnici v evangelickém kostele U Salvátora?

Narodil jsem se do ateistické rodiny, kde nebyla víra ani nic co by přesahovalo lidský život. Podléhal jsem mnoha závislostem na lidech a neměl jsem vnitřní svobodu vlastního rozhodování.

Závislostem?

Měl jsem pořád strach, že jsem špatný, když po nátlakem neudělám to, co moji blízcí po mně chtějí. Ve třiceti letech jsem se oženil, sedm let jsem žil v manželství, které nebylo utěšené, přestože se postavila chalupa, děti byly zdravé, naučil jsem se řídit auto, což jsem nikdy nechtěl… Žil jsem klasicky měšťáckým (a to nemyslím hanlivě) životem, ale nebyl jsem šťastný. Chybělo mi tam něco zásadního, teplo lásky. Odešel jsem z manželství, rok jsem užíval nespoutanou svobodu, která mě však ničila. Vracel jsem se domů, nevěděl jsem, jakým způsobem, dál žít bez dětí. V této době jsem ve dne v noci nespal a rozjely se mě fobie. Měl jsem pocit, že tu se svými starostmi jsem sám, že nikdo na tom není tak jako já. Říkal jsem si, že už tady na tom světě nebudu, už jsem všechno zažil a prožil, prostě totální beznaděj a zoufalství.

To je těžké. Jak to šlo dál?

Inu, přestal jsem malovat a začal jsem víc psát, bylo mi dáno na sobě pracovat. Po roce má bývalá žena viděla, že mám zájem jen o děti, a tak mě vyhodila. Ale to už jsem snášel daleko lépe.

Kde se stal zlom?

Jedno odpoledne jsem ležel a nic jsem nežádal, jen jsem zpytoval svědomí. Říkal jsem si: „Je ti osmatřicet, co jsi v životě dokázal, krom toho, že jsi zplodil děti a postavil chalupu? Pár obrázků umí namalovat každý, ale co dál!“. Dostalo se mi prozření, že tu nejsem sám za sebe, pro ty svoje starosti, ale že bych tu měl být také pro ostatní lidi. Naskočilo mi, že je spousta lidí daleko mladší a trpí tím, čím já. Jsou introverti a nemůžou své pocity říct rodičům. Ohraničený dospělý svět není schopen vnímat mladého člověka, protože už zapomněl nebo něco podobného neprožil. A lidé se od sebe vzdalují.

Jak se vám podařilo toto prozření uchopit?

Měl jsem těch pocitů odevšad různě, vypisoval jsem se z toho. Najednou jsem si řekl: „Udělej z toho knížku, třeba tím pomůžeš. I kdyby jednomu člověku!“ Úplně se mi oklepalo osrdí, ale pořád jsem byl zavřený. Měl jsem strach, co když mě někdo přijde zbít za moje názory. Lidé si neříkají pravdu nebo co cítí na ulici, nebo je pak berou za blázny. Pak jsem tyto pocity začal ztrácet. Dělal jsem takové xeroxové knížečky. Šel jsem do parku a tam jsem je rozdával, třeba nějaké babičce nebo holce. Jak jsem byl vlastně sám, tak jsem měl blízko k lidem, bez strachu, bez souzení, že ten má zlato a ten křivý nos. Učil jsem se přibližovat lidem. Teď už to mám automatické.

Řešil jste nějak svá existenční úskalí?

Měj jsem nějaké peníze, s tím že bych bydlel, protože bydlím v takové hrozné díře. Zavřel jsem oči a říkal jsem si: „Budeš mít byt a co? Budeš tam sám a to si můžeš hodit akorát tak mašli. Vždyť jsi v životě přišil skoro o všechno: o rodinu, o barák, hlavně o vazby, které byly před tím. Nějaké peníze!? Zkus to, když děláš ty xeroxy!“ A tak jsem udělal přes noc kalendář a povídkovou knížečku, zadal jsem to v tiskárně a pak se věci začaly dít samy.

Co lidé, jak na to reagovali?

Najednou tu byli nezištní lidé, kteří mi třeba vlepovali do kalendářů pohledy. Nechtěli za to nic, dělalo jim to radost. Já to nikdy neznal, máma mě utvrzovala v tom, že lidé jsou zlí a že se jim nedá věřit, že mě akorát budou zneužívat. Bylo to tím, že jsem v té době nemyslel, že bych na tom mohl vydělat. S úžasem jsem koukal, že existuje úplně jiný svět, než ve kterém jsem žil předtím.

Jednoho dne, to jsem také ležel v posteli, jsem zažil pocit, jako když někdo rozsvítí v mé temné duši a mně se všechno otočilo. Byl jsem jak zamilovaný do života i do všech lidí. Byly to dlouhé procesy, prozpytovával jsem své svědomí a táhlo mě to vždycky do kostela. Byl tam klid. Už od mládí a nevěděl jsem proč – vždycky jsem byl rozervaný.

Předtím jste tedy nějak tíhnul k duchovnímu životu. (?)

V mládí jsem četl Bibli a její obsah mi zůstal utajený. Začal jsem Starým zákonem a tam byly tisíce jmen, to mě úplně odradilo a tím jsem s Biblí skončil. Jak jsem byl najednou sám a neměl jsem se o koho z lidí opřít, doposud byli pořád někde lidé, třeba moje bývalá žena, ke které jsem se utíkal na rady. Tak to byl takový pud sebezáchovy, že mi někde nabídli výstavu a já jsem přestal mí strach, co se pak bude dít. Dostal jsem se do kladného proudění a zjistil jsem, že to přes lidi funguje. Začal jsem si znovu číst Bibli a texty mi už byly srozumitelné. Po tom, co jsem prožil, jsem měl potřebu se dělit s těmi, co jsou ještě slabší než já. Divil jsem se tomu, jak je to možné. Říkal jsem si, to není ze mně. Já jsem jak průtokový ohřívač. Sedím v kavárně, najednou to na mě přijde a já to jen tak zapisuji. Říkal jsem si, že tu musí něco existovat, něco dál, co člověka přesahuje. Ale z lidí to nikdo nebyl, i když se objevil nějaký ten křesťan.

To již vaše kroky pravidelně směřovaly někam do kostela?

Chodil jsem po antikvariátech a ruka si vždycky něco vytáhla (třeba Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Husa nebo Hrabě Kolowrata, který také prozřel). A začal se mi pročišťovat život. Přestal jsem se bát lidí a pořád jsem psal. Chodil jsem do kostela tady ke svatému Antoníčkovi. Dokud tam byl Václav Malý, tak se mi tam líbilo. Jak jsem byl raněný, tak jsem byl daleko citlivější, ale soudil jsem. Pak tam byl nějaký polský kněz a tomu jsem nerozuměl ani slovo. Mezitím jsem chodil tady (evangelický sbor U Salvátora) ke Sváťovi Karáskovi, tady se mi líbilo. Ale jak jsem chodil do katolického kostela, klekal jsem na kolena a modlil jsem se, cítil jsem modlitbu úplně vevnitř v duši. Kdežto v evangelickém mim to přišlo zpočátku jak v divadle. Lidé tu mají mobil, jsou oblečeni volně a baví se. Ty vnější věci se mi nezdály, ale zase se mi líbilo to, co zde zaznívalo z úst lidí. Na faráři je vidět, že něco prožil, že ví, o čem mluví a že je lidský. Kdežto v katolickém jsem cítil jen poučky a takovou scholastiku z lidí. A tak jsem to střídal.

To je člověk tak trochu natažený mezi dvěma kostely, ne?

Pak se mi začaly uvnitř dít citové věci a já to nedokázal řešit sám. V té době s mi dostala do rukou Karáskova Boží trouba a ta jeho kázání mi hrozně pomáhala. A tak mě napadlo, že bych si s ním chtěl popovídat. Ve mně převládala pýcha, že si život obstarám sám, že mám naplnění života, že jsem mezi lidmi, pomáhám jim a dělám jim radost. Přesto, že o naději píšu, když jsem ve srabu. Bál jsem se jakékoliv organizace, co zavání společenstvím. Měl jsem v podvědomí, že to člověka „gumuje“. Já jsem v podstatě samotář. Kde je větší kolektiv, tam se moje osobnost rozmělňuje. Kde jsou dva, tak si předají. Jak je třetí, je to nerovnoměrné. Zase jsem propadal samotě a říkal jsem si. „Vždyť ty jsi úplně zanedbaný, čteš Bibli, Karáska… snažíš se udělat lidem radost, ale zapomínáš na sebe – doma máš špínu, žádný sebemenší řád.“ Absolutní svoboda odnikud nikam! Zase to bylo na mašli, ale protože mám tu naději, doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. A v těchto momentech se dějí posuny vevnitř v duši, táhne to k lidem a život, který se zastavil, je zase prodyšný, jde dopředu.

A co křest?

A to vnuknutí Karáskem se mi realizovalo právě ve křtu. Bylo to i na popud mé kamarádky. Ta mi říkala, že to utvrzení je také důležité. Ne jen, že věříš. Sice to působí formálně, ale je to dotvrzení. Já jsem chtěl být pokřtěn, ale nevěděl jsem kde. Když jsem se chtěl před lety nechat pokřtít katolicky, tak mi dali knihy, ať si je nastuduju. Zkoušel jsem to, ale cítil jsem, že si potřebuju s někým normálně popovídat. V knihách nebyla niť lidskosti, tu formu já necítím jako podstatnou. Potřeboval jsem určitou přísnost, ale také svobodu, protože já to cítím tak, že Duch má být v radosti a svobodě a ne v poučkách a nařízeních.

Jak teď vidíte společenství našeho (salvátorského) sboru a jaká jsou do budoucna očekávání?

Po letech, co jsem byl sám a byl jsem pořád někam tlačený, jsem najednou tlačený nebyl. Uvědomil jsem si, že jsem dřív chodil mezi lidi s Biblí a s duchovními knížkami a vysvětloval jsem jim, jak špatně žijí. Vnucoval jsem jim spoustu věcí a ti lidé na mě koukali tak shovívavě a říkali mi: „To si strč do kapsy.“ Pořád jsem měl pocit, že když mám víru, tak ne že musím nebo mám být mezi křesťanama, ale že mám být mezi lidma, kteří nevěří, že tam víc pomůžu. Je jednoduché mít rád hodného člověka, o co je těžší mít rád člověka, který vám šlape po špičkách. Takhle jsem to vnímal. Ale zase vím, jak se ve světě, který je jiný, cítím opuštěný. Mám potřebu cítit vedle sebe někoho blízkého a to jsem před tím neměl. Teď si říkám, že je důležité, když lidé stejně smýšlejí a mají jeden cíl. Jinak je člověk ztracený. Před tím to byla moje pýcha nebo strach, že budu v nějaké organizaci manipulovaný, že na mě budou tlaky.

A máte u nás pocit svázanosti?

Zatím jsem do toho moc nepronikl, ale nezdálo se mi, že bych něco musel, jako před lety, když mě obklopili Jehovisti.

Nemáte na druhou stranu u nás zase pocit ztracenosti?

Když se modlím nebo zpívám chvály, já to cítím na duši a mně to dělá hrozně dobře. Včera jsem ve sboru potkal známého a něco mi říkalo, jdi k němu. Povídali jsem si asi pět hodin a bylo vidět, že já mám být ten hodně otevřený a poslouchat ho. Šli jsme spolu na kafe a sušenku, šel jsem si to tam očíhnout. Bylo vidět, že z něho hodně spadlo. A pro tohle je to společenství. Sbor už tady nesvazuje. Objevuju tu lidi, chodí sem zvenčí, kteří nevěří a jsou rozbití. Něco se jim pak děje uvnitř v duši. Je to tu lidské a otevřené.

…máme ve sboru vždy velké dilema, jak takové lidi oslovit. Když bys zhodnotil svůj život v souvislosti se křtem, žiješ jinak?

Mně se s vírou nalilo do duše světlo nebo sluníčko. Věci se začaly pročišťovat. Myslím si, že to nejde ze dne na den úplně. Je to vycukávání ze starého do nového a pořád je to dál a dál. Člověk má v sobě špatnosti, které ho pronásledují. Mám občas stopu nazpátek, někdy mě něco úplně vyhodí se znovu vymáchat, ale pak se zase nasměruju. Když jsem před osmi lety uvěřil, že je tu naděje, víra, Bůh s láskou a odpuštěním… Moje srdce ožilo. Já jsem se rozmluvil, začal jsem fotit jako za mlada. Cítil jsem, že se vnitřně rozvíjím. Tělo sice už není mladé, ale mám pocit, že mi je dvacet.

Jaké poslání by měla mít církev v dnešním světě?

Ukazovat, že existuje jiný svět. Svět lásky, harmonie, nenásilí a naděje. Svět, kde život stále roste a na kráse přibývá, pokud se člověk vlastním sobectvím neužírá. V křesťanství by měla být vidět sounáležitost. Ve skutcích by lidé měli poznat, že to není nějaká fanatická organizace, která chce člověka připravit o duši i o tělo. Že křesťan nemyslí jen na sebe, na svoji rodinu, ale vnímá i ostatní svět kolem.

Ptala se Rut Kolínská o Velikonocích. Redakčně upravil David Šorm.