Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Přiznám se, že jsem velice rád pana Štěpána ze Zálesí navštěvoval. S radostí mne vždy zval. Vzpomínám si obzvlášť na jednu návštěvu. Byla zima, jaká na Zálesí umí jen být. Venku obrovské závěje, na dvoře se točí studený vítr, my spolu sedíme v kuchyni...

Krásná a nadějná slova, jaká čteme ve Zj 21,1-6, zazní až v závěru Apokalypsy. Před tím – od začátku, v jedné kapitole za druhou se valí samé katastrofy. Války, hladomory, pronásledování spravedlivých, oheň a síra – v tomto významu přece užíváme slova „apokalyptický“ – jako zkázu, rozvrat, konec.

Přiznám se, že jsem velice rád pana Štěpána ze Zálesí navštěvoval. S radostí mne vždy zval. Vzpomínám si obzvlášť na jednu návštěvu. Byla zima, jaká na Zálesí umí jen být. Venku obrovské závěje, na dvoře se točí studený vítr, my spolu sedíme v kuchyni, usrkáváme kávu, u kamen schoulená černá kočka. Hodiny jakoby tikaly velice rychle.

A v tu chvíli mi pan Štěpán začal vyprávět o svém životě. Jak vyrůstal ve skromných poměrech, o tom, jak byl za války totálně nasazen v hliníkářské huti v rakouském Braunau. A přede mnou se začal odvíjet jeho životní příběh. Jak celý život své blízké doprovázel až ke smrti – rodiče i svou paní. Z jeho vyprávění mi před očima ožívaly příběhy z temného období války, vystřídané neméně temnými padesátými léty.

Chvílemi jsem hleděl na jeho velké ruce a začal si představovat, co všechno musely v životě uchopit. Zemědělské nářadí, těžké kameny v lomu, náčiní v hliníkářských hutích, kde se pracovalo bez ochranných pomůcek. A přesto v těch rukou byl hluboký cit. Představil jsem si, jak jeho dětské ruce se drží svého dědy, se kterým s radostí chodil do kostela a od kterého hlavně na zpáteční cestě slyšel vyprávět o světě. Viděl jsem, jak drží za ruku svou budoucí paní, když ji vede k oltáři. Jak se jeho ruce dotýkaly svých dětí, svých blízkých, i v posledních chvílích jejich života, kdy stiskávaly ruce přátel v evangelickém sboru a když mávaly na pozdrav kolemjdoucím. V těch rukou byl celý jeho život.

A v tu chvíli, jak ty hodiny rychle tikaly, jsem si vzpomněl z knihy Zjevení na tento odstavec. Je psán v knize, kde se také valí samé těžkosti a trápení, jaké si člověk jen umí představit. Přesto apokalypsa je kniha o naději. Přesto z ní vyzařuje hluboký klid, pokoj a tichá radost. Jako z pana Štěpána. Neboť kniha Zjevení je schopna dohlédnout, až tam, kam přesně nevidíme, až tam, kde jen něco neurčitého tušíme. Apokalyptik Jan tam vidí nové nebe, novou zemi a od Boha jakoby sestupující město, krásně ozdobené. Bůh řekne: toto je můj příbytek uprostřed vás – budu přebývat s vámi a setřu vám každou slzu z očí. A smrti už nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo pominulo. Napadlo mě v tu chvíli, že někteří by to označili za pohádku pro děti…

Do všech těch mých myšlenek a otazníků, pan Štěpán třesoucí rukou dopíjel poslední doušek kávy, tiše a přesto pevným hlasem řekl: Takže takže, pane faráři, je potřeba hledět k budoucnosti. Hleděli jsme na sebe a já v jeho očích už neviděl dým a plameny, ale kus toho zaslíbeného a krásně zdobeného města. Poznal jsem, kde je jeho místo, kam patří. Odkud vlastně přijímá sílu k životu, kde bere sílu k odpuštění, kde bere náklonnost ke všem blízkým, odkud přijímá otevřenost nezištně pomoci druhým a hlavně, odkud čerpá svou tichou radost, která z něj tolik vyzařovala.

Bylo mi jasné, kdo je pro něj tou Alfou a Omegou – počátkem i koncem, kdo mu utírá slzy z očí, kdo mu dává naději věřit v budoucnost. Kdo mu dává napít, když žízní, zadarmo z vody živé…

Pan Štěpán mě pokaždé a i ten mrazivý den doprovázel až k vratům – tak, jak se má. Po tom všem vyprávění mi ve dveřích podával ruku a říkal. Tak pane faráři, až bude po zimě, přijeďte si pro sazenice jahod. Trochu se usmál... Tak nashledanou a pozdravujte paní. 

Když jsem pak autem sjížděl dolů do Krupé, přemýšlel jsem o naději, že všechny zlé věci mají naštěstí svou hranici, za kterou už nedosáhnou. Pominou. Kdežto žízeň, volání po pravdě, spravedlnosti a životní plnosti jistě nalezne svou konečnou odpověď. Pro takovou naději se někdy najde málo opory v naší zkušenosti, ve světě kolem nás. Tahle naděje jde jakoby za svět, mimo něj. Mít ale takovou naději znamená velmi mnoho, s takovou nadějí se žije docela jinak už teď, na tomto světě. Žije se tak nějak lépe.

Na vršku nad Zálesím stojí kříž. Není snad na něm Ježíš Kristus, který člověka neopouští ani ve smrti, když došel až do nejtemnějších míst, aby člověk spolu s ním mohl povstat k novému životu? 

Pohřební kázání pro pana Josefa Štěpána ze Zálesí (1921-2006)