Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

aneb cesta tam a zase zpátky

Ne že bych si chtěl „nudnou neděli“ zpestřit něčím „adrenalinovějším“. Každá neděle je pro mne velkým svátkem, oslavou Pána Boha, vděčností za život, zdraví, rodinu a samé skvělé věci. Je pro mne místem dávání (jsem tu pro druhé) i načerpání (Božího slova na cestu do dalších dnů). Ale když je neděle i mezinárodním dnem bez aut, tak neváhám a jedu na kole, zvlášť když se můžu připojit k akci www.dokostelanakole.cz

Je neděle ráno, vstávám stejně, vyrážím jen o něco málo dřív než jindy. Jedu z Horní Krupé do Havlíčkova Brodu, cca 9 km, kde náš sbor má bohoslužby každou neděli od 8:45. Je zima, prší, ale jezdím někdy i v mrazu a na sněhu, takže pohoda. Od „Piláku“ jedu do Dolní (Krupé) po cyklostezce. Je to skvělý nápad a chválím zastupitelstva obou obcí. Až bude stezka od Horní, tak to bude fantazie.

Z Dolní jedu na Brod po hlavní silnici. Je to paráda, prší, protivítr, kapičky vody od předního kola ostřikují brýle. To miluju. Ježdění na biku je jako řecká tragédie. Musí tam být zápletka (trasa neznámým terénem), boj (o kopce a technické sjezdy), pot a bláto. Někdy zasáhne Deus-ex-machina: Pán Bůh, co je se mnou, a ve chvíli, kdy mne těsně mine bláznivý tuner ve škodovce, mne ochrání, i když na kole nejede. Nemusí. A na konec samozřejmě katarze – očištění. Kola i sebe

A tak stoupám za Dolní do kopce. Náhle kolem, skoro na horizontu, riskantním předjížděcím manévrem prosviští BMW, co stojí aspoň mega. Objede mě tak, že mě málem sejmul/a. Hlupák, říkám si, odškodnění faráře kvůli újmě na zdraví by určitě stálo míň, než spravení plechů a lakování jeho káry. Holt v naší zemi jsou některé poměry kuriózní.

Šlape se dobře, do Brodu je to víc z kopce, horší bude cesta zpátky. Bude míň času a v Krupé na bohoslužby už budou čekat. Bohoslužby mám připravené tentokrát kratší, písně svižnější (s kytarou). Kázat budu o tom, jak je lepší stavět na skále než písku. Ten řidič, co mne málem „vyřadil z boje“ má určitě dům hezčí, bezpečnější, luxusnější. Je mi to jedno. Hlavní je, na čem je postaven. Jestli na naslouchání a naplňování Božího slova, nebo na slovech „písčitých“ – nestálých, nestabilních, nepevných.

Tak do Brodu jsem to dal za 16 min. Jsem tu tak brzo, jak nikdy. Naštěstí Věra je tu také brzo jak nikdy :o, takže si můžeme sednout, popovídat a dát čaj. Někteří jsou u mně zvyklí na všechno, tak je nepřekvapuje, že přicházím do modlitebny zablácený a v dresu. Někteří ví a smějí se, nevěřili, že přijedu v tomhle nečase na kole. Přijíždí bratr Jech také na kole (ten ale jezdí skoro vždy), ten mě nepoznal. Považoval mne za nového příchozího. Smějeme se tomu. Přichází další. Talár na sebe a začínáme.

Po bohoslužbách se vyloupne Lukajda, spolehlivej kluk, co pomůže a podrží. Na jeho programy na mládež se vždycky těším – ať je má předem připravené, nebo ne. S Pánem Bohem žije. Je to dobrý křesťan. Lukajda jede na bohoslužby se mnou do Krupé, aby mi dělal doprovod. Pár motivačních fotek, nasedáme na kola a Lukajda je pryč. Jezdí častěji jak já. Navíc trekový pláště jsou přeci jen lepší než moje traktory. Když jedu po silnici, chodci se ohlíží, jestli za nimi nehučí kombajn.

Jedeme po státovce na Knyk. Opravují tu silnici a směr do Brodu je uzavřen. Nevím proč, už je hotová. Číhají tu „pomáhat a chránit“ a všem zlobivým sekají pokuty za to, že jezdí v uzavřeném směru po opravené, nalajnované silnici. Holt v naší zemi jsou některé poměry kuriózní.

Po cestě máváme na protijedoucí Oktávku, aby to řidič otočil a klidil se. Očividně šťastný řidič mizí pryč. „Aspoň jeden dobrý skutek za neděli“, zavolá Lukajda s jeho příslovečným smyslem pro humor. Často po nedělních bohoslužbách se loučí a říká, „moc pěkný kázání, pastore, to si stáhnul s netu, co?“ S takovýmhle nepatetickým humorem jsem se setkal právě mezi evangelíky.

Zmatenou Oktávku míjíme ještě dvakrát, než ji nasměrujeme na správnou objížďku. Asi měla i zmatenou GPS, co svítila na přístrojovce.

Do Krupé přijíždíme tak akorát. Pelikánovi tu ještě nejsou, takže žádný trapas :-) Jenom kol je tu dnes o poznání víc. Lidi už čekají u vrátek, tleskají, smějí se. Vítají faráře a jeho „ministranta“. „Dneska jsme vás napodobili“, říkám sestře Zmrhalové, co jezdí každou neděli na kole (mimo mráz a sníh). Tuhle paní mám moc rád. Nejen proto, že díky jí a manželovi nevíme, co stojí vejce, a naučili jsme se dělat králíka na smetaně. Sestra Zmrhalová žije krásnou, dětsky oddanou a pokornou vírou. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Přitočí se ke mně Lucie a vrazí mi cyklistickou termolahev s čajem. Manželky jsou prostě úžasné. Co skvělého dokáže vzniknout z jednoho žebra.

Vyběhnu k varhanám, tam se vždy převlékám. Zase na sebe hodím talár, který si vozím v batohu. Blahořečím talár – farářovy montérky. Pod něj se schová všechno. I to bláto, co je na mě. Tak jako Boží milosrdenství překrývá lidský hřích – to bláto, co je ve mně. To je přesně ta katarze, kvůli které je krásné s Bohem žít. Hříchy nezmizí, nelakují se na růžovo, jenom je překryje Boží odpuštění – milost. Pán mi nic nevyčítá, nepřipomíná mi moje chyby, viny, úlety. Nemusím se před ním plazit kanály. Dává mi odpuštění, svobodu žít. Mám rád talár. Obrovský symbol, který ti, co kážou na sobě nosí. Nemusí se strojit... aby bylo všechno tip-ťop, ono totiž tip-ťop nikdy nic není.

Seskáču po schodech a vida, Pelikánovi jsou tu (teda aspoň ta část, co přijela na kole), můžeme začít.

Nevím co to, ale kázalo se mi skvěle. Jako dlouho ne. Jsou tu mnozí, bez jejichž očí a hlasu, úsměvu a slz si nedokážu bohoslužby představit. Některé oči a hlasy tu nejsou. Vždycky je mi to líto. Ach jo, Pane. Nerozumím tomu, ale ty snad ano. Kostel je ještě plný výrobků, které vznikly včera na seniorátním setkání všech generací. Barevně vybarvení reformátoři i výrobky ze slámy.

Je tu také Jura. Rozjíždíme přírodovědný kroužek. Jura přišel pěšky (jako vždy, když dorazí). Vsadím se, že po cestě sleduje přírodu, ptáky, hmyz, kytky. Z kostela na kole jedeme spolu s Jurou, Verčou a Šárkou. Navzájem se vyprovázíme. Přejeme si požehnanou neděli. Však je taková každá. Jen když se jezdí na kole, člověk si zase uvědomí hodně věcí. Asi proto, že nešlape na plynový pedál, ale na cyklistický. Nedělní katarze trochu jinak. Budu tak jezdit častěji. I když to bude rizikovější, nezajištěné, obtížnější. Ale také krásné, hluboké a dobrodružné. Někdy pořádný adrenalin. Taková je i cesta víry. Díky, Pane, za tu dnešní cestu. Že jsi nás provázel a chránil. Tak ahoj všichni.

více fotek z více akcí: http://www.dokostelanakole.cz/fotogalerie-a-soutez