Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Čím více kolem sebe slýcháváme slova jako: navždy, neutuchající, stále nablízku, „anapořád, anapořád, anapořád“, čím dál tím víc jako společnost tušíme, že to je jen vábnička, sladké řeči v jazyku reklamštiny. Sami víme, že když opravdu o něco jde, když potřebujeme oporu, posilu a povzbuzení, pak reklamština oněmí. Zůstává však ujištění, které zní jakoby z druhého břehu, přesto doléhá na břeh náš: Neboj se, neměj strach, nestrachuj sej, já jsem s tebou.

Myslím, že motorem konzumu, ať už toho dnešního nebo před dvěma a půl tisíci lety, je v největší míře neuvědomělá touha po něčem, z čeho se budu radovat, co mě naplní smysluplností a jistotou. Je to ten věčný hlad, který člověk sám ze sebe umí zahnat jen na okamžik a tak bere, kde se dá.

Boží Duch na nich spočinul ne kvůli zvěstování, ale kvůli péči o druhé. Nemají být rybáři, neboť koho byste také na poušti chtěli pochytat, ale jsou pastýři sobě navzájem. Pečují o to, aby neztratili výhled k cíli, pečují o to, aby nesešli z cesty a pečují především o to, aby věděli, proč vlastně putují.

Ty obílená stěno! – už jste asi v životě slyšeli hodně nadávek, ale obílená stěno, to jsem ještě neslyšel. Co je na obílené stěně špatně? K tomu vám musím říci jeden příběh...

Až se obávám, že celá situace už není postavena tak, že vědomě se rozhoduji k následování Ježíše nebo pastýřů jiných. Dnešní doba se naučila pracovat s podprahovým ovlivňováním, manipulováním a podbízením. Kolik z toho co děláme, kam chodíme, kde a co nakupujeme činíme z vědomého rozhodnutí nebo z rozhodnutí marketingových pastýřů?

Velikonoční radost se s Ježíšovými učedníky původně minula. Pokud se minula i s některými z nás, je tu stále možnost vyrazit někam k Emauzům a nechat se oslovit – mít otevřené oči a především srdce. Držet se společenství, držet se společného stolu.

Ve spojitosti s protrženou chrámovou oponou se ptejme, kde jsou mé bariéry, kde jsou mé privátní prostory, kam Boha nepustím? Kde je ve mně velesvatyně, oddělená, vznešená a přesto uzavřená bouda, kam jsem Boha v sobě zavřel, aby neoslovoval, neznejisťoval, aby neprovokoval?

trasa letos vedla od křížku v Horní Kupé ke křížku na Karlově. Cestou jsme nesli a uprostřed vsadili kříž svůj. Jenže pak jsme jej opustili...

Chtělo se mě křičet: podívejte se lidi! Jsem jenom mladý, hloupý osel. Tvrdohlavé a tupé zvíře žvýkající bodláky. Všichni si myslí, že jsem k ničemu. No vidíte a já vám na svém prohnutém hřbetu vezu Spasitele – toho který má moc nad všemi veledůležitými tohoto světa.

Jak paradoxní je tato partie, která se otevírá prvním tahem už v Betlémě, aniž by to kdo tušil (snad jen krom otrhaných pastýřů a tří exotů z východu). Jak Bůh staví na hlavu všechny partie dějin tím, že neobětuje nějakého pěšce, ale přímo svého krále. Neučiní žádnou záchrannou rošádu, aby jej před ukřižováním uchránil. Boží král, co je v první linii.