Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Král Karel s Buškem z Velhartic teď zasedli si k dubovému stolu.

Ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.

„Nuž dej sem zlaté číše, páže, a nalej vína, dolej výš,

dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“, král Karel vesel káže.

Marnotratnost a ztracenost má v tomto příběhu syny dva. A ten druhý ze své reakce prozrazuje, že v tom jede vlastně stejně jako jeho mladší bratr. Jeho slova jsou tvrdá, plná závisti, hořkosti, zatrpklosti a ublíženosti.

a přiznejme si, že pravý puberťák se ke své mámě jen zřídkakdy hlásí. Na veřejnosti chodí zásadně o krok před, ale nejčastěji o několik zpátky a každé maminčino pohlazení puberťák doprovází rozličnými komentáři a útrpnými pohledy. Myslím, že to přirovnání často velice dobře odpovídá vztahu člověka k Bohu. O co víc se lidstvo cítí být vyspělejší, o to víc dokazuje, že je to jen vnější póza, chlupy pod nosem a beďary na tváři.

S trochou ironie vždy vnímám, jak si lidé sedají před bohoslužbami na svá místečka, a když už tam někdo dřepí, tak se na „náhradním místě“ ošívají a celé bohoslužby jsou neklidní. Kolikrát jsem přemýšlel o pravidle měnícího se zasedacího pořádku na každé bohoslužby. Toto pravidlo by nás také učilo být otevření a umět přijmout ty, kteří přicházejí zvenčí, odjinud.

 

Slůvko Abba není jen otče, je to dětská zdrobnělina v aramejštině, stejně jako na nás volají děti „tatínku“. Až tak blízko se Bůh v betlémských jeslích přiblížil k nám. V důvěře a v bezpečí smíme říkat „tatínku“.

Možná si řeknete, proč tak důležitý a velký úkol je svěřený právě pastýřům, o které si nikdo ani koloběžku neopře, jak nám děti řekly v letošním divadle. A také nám děti řekly, že svědectví pastýřů tehdy ani soud neuznával. Tak proč zrovna oni měli svědčit? To je jako byste vsadili na svědectví bezdomovce více než na svědectví běžného člověka.

Jděte od vnější pěknosti k vnitřní nádheře, od kaloricky uspokojujícího k duchovně naplněnému. Překročte kupu dárků, najděte za nimi obdarovaného a obejměte ho. Místo obálek si podávejte ruce, místo o dárcích mluvte o sobě, o tom, co prožíváte. Zpívejte Hospodinu žalmy a chvalozpěvy. Vždyť narození Krista je tím zvonem svobody, který se ohlašuje po celý advent a o Vánocích každoročně plně zazní.

Advent, čas šedi a přítmí nás učí vidět věci ne podle vnějšku, ne jak se jen navenek jeví, ale zevnitř - pravdivě a zřetelně. A přitom nás učí se stále na něco těšit. Kristus přichází několikerým způsobem, přichází stále a to dává odvahu zpívat veselé písně i o zcela vážných věcech

kázání faráře Jíry Weinfurtera při ekumenických bohoslužbách "Na paměť a památku", konaných u příležitosti výročí zveřejnění zprávy o nemocničních vraždách v Havlíčkově Brodě.

A stále znova se opakují otázky, které si přitom člověk nakonec sám sobě musí položit: „jak předstoupím před Hospodina, s čím se před svým Bohem mám sklonit?“ Kdo vlastně jsem a co tak vzácného ti, Bože, mohu dát? Nevím pane, co ti dát, nevím, jak ctít tebe!