Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Zkusme si vybavit nějaké pořekadlo, ve kterém dobro, spravedlnost a právo vyhrává. Tak a teď si u něj změníme význam. Např.: S poctivostí nejdál dojdeš (nejdřív pojdeš). Lež má krátké (dlouhé) nohy. Pravda vítězí (to vždy projede). Kdo jinému jámu kopá, … (nikdy do ní nespadne). Kdo šetří, má (kulový) za tři. V nouzi, potkáš (pitomce) přítele. Co se v mládí naučíš, ke stáru jako když (zašantročíš) najdeš. Kdo potě kamenem, ty po něm chlebem. (Kdo po tě chlebem, ty po něm kamenem). Láska hory přenáší (leda chorobu)

To co se ale odehrává mezi Hospodinem a Abrahamem, mi mnohem více připomíná nějaké orientální tržiště. Abraham s Hospodinem smlouvá. Doslova se přetahuje o život každého sodomáka. Jeho smlouvání se nebojí žádných argumentů, žádných nástrojů...

Kdo znáte Janovy epištoly a zvláště Janovo evangelium, jste už naučení, že svět si tam v žebříčku oblíbenosti nevede zrovna dobře. Je někde hóódně nízko. Řekl bych, že ještě pod Pilátem, možná ještě níž pod Jidášem. A ještě třeba níž než velmi neoblíbení politici, kteří přitom vyhrávají volby.

 

Kázání Zdeňka Susy v neděli díkčinění.

Kázání Martina Féra, faráře z Růžďky, na téma letošního sjezdu mládeže, který se konal 3.-5.10. v Prostějově

A v jaké době žijeme dnes? Je to ta svobodná, kdy můžeme svobodně věřit, nebo ta, ve které se věří těžce? Nemá něco z obojího? Mohu věřit, žít s Bohem, ale také mohu stihnout ještě mnohem více, než jen to. Kdo však chce žít s Bohem a zároveň i bez něj, stane se mu, že nalezne ne to lepší z obojího, ale z obojího to horší.

Pro všechny, kdo se probudili z krásného snu, kdo se probrali z velkých očekávání a nadějí, pro všechny, kdo se probudili do obyčejného všedního dne je určen tento dopis a jeho výzvy. Musíte jít zase dál, říká se v něm. Vezměte poutnickou hůl, sledujte cestu a vylovte z kapsy zapomenutý kompas.

Sedm jáhnů, sedm diákonů je vybráno. Jeruzalémský sbor vybírá pověřené dalšími úkoly. Rozděluje si jednotlivé oblasti služby. Všichni nedělají všechno, aby každý nedělal nic. Jsou tam ti, kteří zvěstují, jsou tam ti, kteří slouží vdovám a jistě dalším potřebným. Jsou nejen vybráni, pověřeni, ale druzí se za jejich službu přimlouvají. Modlí se za ně. A apoštolové na ně vkládají ruce, žehnají jim.

Oči všech se upírají s důvěrou, říká vděčnost. Není to už pohled vystrašený, plný nejistoty a tápání. Je to pohled klidný, plný jistoty, že tam odkud čekám posilu a naplnění nepřijde prázdná ozvěna, ani nějaký podraz. Mám za to, že každodenně pěstovaná vděčnost v dobách hojnosti je nejlepší přípravou na chvíle a okamžiky smutku, nedostatků ve vztazích a třeba i v čase loučení.

Křtem vyznáváme, že jsme spojeni s Hospodinem jako Pánem nad životem. Křtem dítěte vyznávají tuhle svou víru jeho rodiče. A není na místě se zlobit, že malé dítě k tomu nemá co říci, že nemůže vyjádřit svůj názor. Vždyť jsou spolu spojeni, cesta rodičů a jejich rozhodnutí se přece vždycky dětí dotknou, proč si hrát na nějakou jakoby nezávislost?