Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Z toho dnešního vyprávění vyplývá, že pravý život žijeme v otevřenosti, napětí i v nejistotě. Skutečný život žijeme tam, kde o něj zápasíme, kde dáváme ze svého nedostatku. To je pravé napětí, to je pravý adrenalin – být pro druhé.

Jiřího Reinsberga

Dům Šimona farizeje se podobá lodi, na které jsme všichni, jedni dlužíme více, jedni méně, ale nikdo z nás nemá čím splácet. Tím jsme si před Pánem Bohem rovni. Ovšem v onom domě, na té lodi je jeden, který název lodi přeznačí. Dlužní úpis smaže, vezme jej na sebe, na svůj kříž. Aby se z lodi dlužníků stala loď milujících.

Čím více kolem sebe slýcháváme slova jako: navždy, neutuchající, stále nablízku, „anapořád, anapořád, anapořád“, čím dál tím víc jako společnost tušíme, že to je jen vábnička, sladké řeči v jazyku reklamštiny. Sami víme, že když opravdu o něco jde, když potřebujeme oporu, posilu a povzbuzení, pak reklamština oněmí. Zůstává však ujištění, které zní jakoby z druhého břehu, přesto doléhá na břeh náš: Neboj se, neměj strach, nestrachuj sej, já jsem s tebou.

Odplata se zdá jednodušší a v afektu se provádí skoro sama. Ale ten pocit,  až z člověka vyprchá všechna zlost a zloba,  potom stojí za starou bačkoru.
Bůh nabízí odpuštění. Ta stará bačkora je však i pro něj společná… 

Myslím, že motorem konzumu, ať už toho dnešního nebo před dvěma a půl tisíci lety, je v největší míře neuvědomělá touha po něčem, z čeho se budu radovat, co mě naplní smysluplností a jistotou. Je to ten věčný hlad, který člověk sám ze sebe umí zahnat jen na okamžik a tak bere, kde se dá.

protože zapomněl, že

Svět je vlastně hrnec. Duch svatý vařečkou. Otázkou je, kdo do něj co sype?

Kousek od posledního stavení zastavilo luxusní  auto. Světlo uvnitř ozářilo ostře řezanou mužskou tvář. Přestože se stmívalo, jeho oči kryly elegantní sluneční brýle. Sáhl do kapsy a vytáhl list papíru. Tam, kde byl list složený, se už místy protrhal. Opatrně list narovnal a začal číst slova, která znal už dávno zpaměti:

Tento týden tomu bylo 370 let, co zemřel evangelický farář a básník, Jiří Třanovský (lat. Tranoscius).