Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Častokrát jsem zažil, že někdo chtěl vysvětlit, jak se to s tou biblí vlastně má. Ne vždy si jsem si ale jist, z jakého důvodu jsem žádán. Aby se zájemce o vysvětlení tomu vysmál; aby se se mnou začal přít; aby si potvrdil jen své tušení... ?

Abram tedy není nositelem nového poslání, není první kapitolou ve svědectví víry, jak se často uvádí. Je tím, který nalézá opuštěné a zašantročené, který opouští neznabožský luxus, duchovní polovičatost a naslouchání Hospodinu jen na půl ucha.

Možná jste vy, děti, se někdy ptali rodičů, jak vlastně děti vznikají. Asi si vzpomínáte, jak se rodiče začervenali, chvíli se zasnili a pak začali trochu koktavě vyprávět něco o motoru a klice...

Tam, kde jsme předtím Boha nacházeli, kde jsme se s ním setkávali, kde jsme cítili jeho vanutí, kde jsme s ním hovořili, tam může někdy být ticho a prázdno. Neříká se v tomto kraji, že když je bezvětří, že je ticho? Bůh někdy mlčí a my musíme umět připustit si jeho odloučení – Boží ticho.

Problémem není to, že by vrchní patra věže dosahovaly k Božímu balkónu jeho obláčkového paláce, nebo že by člověk svou věží zacláněl Bohu výhled z vševidoucího okénka. Vážnější je obava: s člověkem už nebude řeč. Bude tak příšerně nafoukaný a spokojený sám se sebou, že s Hospodinem přestane žít...

Jakým způsobem nám tu novou smlouvu do srdce vepsal? Tajným písmem? Ano, dnešní svět je plný záhad – lidi šílí po tajemstvích takřka detektivních – šifrách a kódech mistrů či po tajných naukách. Jidášovo evangelium, zdá se, přitahuje více pozornosti, než evangelium samotné.

Žijeme ve světě protikladů: černá a bílá, den a noc, bohatí a chudí, úspěšní a outsideři, zdraví a nemocní, mocní a chudí, zbožní a bezbožní, ale také vězni a dozorci. V protikladech jsme vychováváni, utvářejí nám obraz světa a je třeba říci, že nám ze všeho nejvíc zjednodušují život.

Koho hledáš? Koho vlastně? Spřízněnou duši, někoho, kdo mi na rozdíl od ostatních vždy porozumí? Hledáš oporu v životě i ve smrti? Hledáš někoho, komu se můžeš se vším svěřit, nebo hledáš jen něčí blízkost?

Připomíná mi to letošní zimu. Bylo hodně sněhu. Na začátku byla radost, co všechno se dá se sněhem udělat. Sněhulák je vždy fajn. Ten letošní sníh mi ale připomíná hřích. I hřích jako sníh je zpočátku třeba pěkný – čerstvý, přináší pozdvižení a rozptýlení. Sněhová koule může být myšlena nevinně. Pak ale je toho moc a děti sáňkují už jen z povinnosti...

Každou neděli, každé bohoslužby můžeme vnímat jako příležitost pozvednout oči ke kříži. Hledět a nechat na sebe působit celý příběh záchrany svého všelijak zamotaného života. A přitom nijak nezastírat, že zlo a vlastní viny nás dohánějí a koušou do paty. Na druhou stranu díky pohledu ke kříži, tomu nejlepšímu séru, nás o život pravý, život v Duchu nemůže nic připravit...